Článek
Zaprvé, rozmařilé rozpočty z let 2020/22 zadlužily každého obyvatele Česka částkou zhruba 110 tisíc korun. To podpálilo inflaci, tedy růst cenové hladiny. Tento celoevropský fenomén bychom tu měli tak jako tak, ale ne v takové výšce. To všechno mělo za následek růst úroků ze státního dluhu, nebo jak se dnes říká „náklady na obsluhu státního dluhu.“ Ještě před pár lety bylo 30 miliard, pak 40, dnes kolem 70 a do dvou let až sto miliard korun. Jedinou šancí jak tyhle trendy zmírnit, bylo snížit zadlužení, a proto přišly na pořad dne úvahy o úsporných opatřeních.
Příští rok má stát podle konsolidačního balíčku různě ušetřit 94 miliard. V roce 2025 pak těch 94 miliard zachovat a přidat k nim ještě zhruba padesát čtyři miliard korun. To jde dvěma způsoby: zvýšením daní nebo škrtáním výdajů státního rozpočtu. První rok se to má dít v poměru 1:2. Tedy, jestli všechno půjde dobře a ministři budou schopni tyhle věci „zúřadovat.“
Skutečná debata o povaze úsporného balíčku by měla začít například tím, jestli vláda neměla více škrtat v tzv. národních dotacích, takže by nemusela zvyšovat některé daně (z nemovitostí, daň z příjmů právnických osob, nemocenská, sociální pojištění). V Česku totiž dlouhá léta funguje rozsáhlé odvětví dotačního průmyslu. Ministerstva a na ně navázané organizace vypisují tzv. dotační položky a firmy následně žádají o „příspěvek na činnost.“
V praxi to vypadá tak, že nejziskovější české firmy a zemědělské agrokomplexy dostávají stamiliónové dotace na lepší technologické vybavení, čímž deformují tržní prostředí a ničí svou konkurenci. Ta zpětně také žádá o dotace. Vytváří to bludný kruh toho, co prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Kala nazval dotační ekonomikou. Na tuhle debatu však nedošlo, protože mediální prostor ovládlo pivo, víno a noviny.
Takhle to dopadne vždycky, když zákony nenastolují rovná a přehledná pravidla, ale mají sloužit k hledání dobra, anebo jsou za dobro převlečeným podnikatelským zájmem. Stručně řečeno, vláda správně zjednodušila daň z přidané hodnoty (DPH) tím, že ze tří sazeb udělala dvě. Namísto 10, 15 a 21 procent, zavádí jen 12 a 21 procent. K vytvoření jedné sazby už neměla sílu. Takže začala, a jen tak neskončila, debata, zda zařazení toho či onoho je sociálně únosné a žádoucí. Při tomhle šibování ze sazby do sazby se točené pivo znovu dostalo do jednadvacetiprocentní sazby DPH, kde bylo před covidem. Také víno je v 21 procentní sazbě. Spor nastal ve chvíli, kdy se mělo obhájit, jestli má spotřební daň na tzv. tiché víno, zůstat nulová.
Začalo se argumentovat tím, že většina zemí EU nemá spotřební daň na tichá vína. Nakonec se ukázalo, že ji má 12 z 27 zemí, ale velmi se liší. Zatímco Francouzi ji mají ve výši necelé koruny na sedmičku vína, Irové mají totéž množství zatížené spotřební daní ve výši 75 korun za láhev. Hranice jde mezi světy, které víno pěstují a nepěstují. Vinařské země chtějí chránit svoje producenty, a proto dávají spotřební daň co nejnižší. Naopak severněji položené země, kam se vína dováží, se snaží exportéry pěkně zdanit. Otázkou je, kam se řadí Česká republika, kde se konzumuje 70 procent vín z dovozu.
Národní ekonomická rada vlády (NERV), tedy její poradní orgán, navrhla spotřební daň ve výši 17 korun na sedmičku vína, což by prý přineslo přes čtyři miliardy korun do státního rozpočtu. Začalo se však protiargumentovat tím, že výběr daně (nutnost zřízení tzv. zvláštních celních skladů a dalších věcí) je velmi administrativně náročný a zatížilo by neúnosně malé české a moravské vinaře. Výsledkem bylo zachování nulové spotřební daně. To pochopitelně rozlítilo majitele pivovarů, a koneckonců i pivaře, a začaly mediální války, které připomínaly třídní boj.
V tomhle sporu se odráží několik věcí. Jednak odlišné spotřebitelské chování. Za posledních třicet let se snížila konzumace piva o 12 procent, kdežto vína vzrostla o 40 procent. Zatímco pivařská lobby si ještě v roce 1994 vynutila nižší daň pro malé a střední pivovary, dnes už větší sílu má vinařská lobby. Ta má sice méně konzumentů, zato vlivnějších. Dalším důvodem je, že až příliš vládních politiků (Fiala, Blažek, Jurečka, Nekula) pochází z oblasti, kde ne pivo, ale víno je „tekutým chlebem,“ jak říkal komunistický politik Vasil Bilak. Sport vinařů a pivařů ještě zdaleka neskončil.
No a pak jsou tu časopisy a noviny. Ty první skončily ve 12 procentní sazbě DPH, ty druhé v 21 sazbě. Vláda si nejen vytvořila desítky vlivných nepřátel, ale stvořila neřešitelné dilema. Kde končí časopisy a začínají noviny? Po dlouhém pátrání někdo vytáhl stařičký celní zákon, který tvrdí, že větší periodicita než třikrát týdně je znakem novin, a zbytek jsou časopisy. Také více než 50 procent reklamy v jednom čísle je znakem novin atd. A zase i zde platí to, co bylo řečeno v případě pivařů. Prostě organizace reprezentující tradiční média zaspala a dnes zuřivě bijí na poplach.
A trešnička úplně nakonec. Řada produktů se v dnešní době řadí mezi tzv. hybridy, takže úředníci na ministerstvu financí mají hlavy jak balóny, kam tyhle věci zařadit. Příklad pro všechny: směs kávy s mlékem v poměru 1:1, prodávaná v uzavřených pohárcích u benzínových pump nebo v supermarketech. Mléko patří do nižší, káva do vyšší sazby DPH. A mix obou? Budou to ještě pěkné debaty, až se sociální sítě prohnou.
Bohumil Pečinka
