Článek
Už tento pátek se sejde celostátní konference lidové strany, která by se měla vyjádřit k požadavku jihočeské okresní organizace KDU-ČSL na mimořádný sjezd. Ten by podle nich měl řešit osobu předsedy Mariana Jurečky a určit novou strategii před evropskými, krajskými a senátními volbami.
Jedna věc spojila různá křídla – nikdo nechce mimořádný sjezd na jaře, ale spíš ten řádný po volbách, protože žádný z kandidátů na nového předsedu nechce být spojován s jejich výsledkem. Takže zřejmě zůstane u říjnového termínu.
Rovněž vlivné skupiny tlačí na předsedu Jurečku, aby nerezignoval už nyní, protože by se tím pádem úřadujícím předsedou stal Jihočech Jan Bartošek, který není od vzpoury části poslaneckého klubu příliš populární figurou v širším vedení KDU-ČSL. Ze všech těchto proměnných vyplývá, že Jurečka jen oznámí, že na řádném sjezdu už nebude kandidovat na předsedu.
To jsou samozřejmě jenom personálie. To podstatné je strategie dalšího směřování lidové strany. Má to být strana orientující se na vymírající členy lidové strany, popřípadě jejich voliče? Anebo něco nabídne také nastupujícím vrstvám? Jihomoravský hejtman Grolich, jeden z kandidátů na budoucího předsedu, to popsal slovy: orientovat se na naše děti a vnuky. To s sebou pochopitelně nese orientaci také na jiné zájmy a hodnoty.
Druhou strategii by teoreticky mohla být reorientace na pravděpodobné budoucí vítěze voleb, v čele s ANO a SPD. Lidovci byli po revoluci třikrát ve vládě s ODS a dvakrát s ČSSD. V květnu 2019 se ještě na jejich brněnském sjezdu rozhořel boj o to, na koho se strategicky orientoval, zda na tehdejší středopravicovou opozici, nebo na Babiše. Marek Výborný chtěl to první, Marian Jurečka byl spíš nakloněn spolupráci s Babišem. Předsedou se nakonec stal Výborný, který sice krátce nato rezignoval, ale prosadil koncepci společné kandidátky SPOLU.
Proč to připomínat? Podobné debaty dnes už vůbec nejsou na stole, přestože lidé kolem senátora Čunka si myslí, že ano. Voličský svět stran vládní koalice a babišovské opozice se natolik rozestoupil, že prakticky nedochází k přesunům z tábora to tábora. Pro lidovce to znamená, že jim nepomůže pragmatický přechod do tábora budoucích vítězů a musí udělat něco sami se sebou.
Podobně je na tom vládní STAN. Rozpadem a vzájemnou deziluzí skončily v minulých letech předvolební koalice s TOP 09, lidovci i piráty. Nikdo už o ně nestojí a STAN musí začít něco vytvářet z vlastních zdrojů, aniž by se spoléhal na pákový efekt předvolební koalice. Nezačal vůbec špatně.
Nebabišovský voličský svět příliš dlouho čekal na člověka, který se aspoň slovně postaví světu reprezentovanému ANO, SPD a dezolátními demonstranty. Představitelé tohoto tábora, ať už formou obstrukcí v parlamentu, vystoupeními v médiích nebo ve svém ekosystému sociálních sítí, už dlouho dělají z vládních představitelů fackovací panáky. Proto se čekalo, kdo na „druhé straně“ zvedne prapor a vrátí jim úder.
Videoklip „Řeknu to Fialovi“ v podání předsedy STAN, Víta Rakušana, se zdál jako další banální štouchanec jedné vládní strany vůči druhé. To však byl krok A. Tím krokem B se stalo veřejné vystoupení Víta Rakušana na mítinku v Karviné. Sestříhaný přenos obletěl sociální sítě a určitě byl nejvýraznějším komunikačním prvkem vládních politiků za poslední dva roky. K čemu zde došlo?
Rakušan před rozlícenou hospodou, kde převažovali jeho nevoliči, obhajoval vládní politiku. Byl přitom brutálně napadán, ale nepoddal se a reagoval uměřeně, ale rozhodně. Na pozadí jeho projevu byly požadavky a názory účastníků debaty vnímány jako davové šílenství, temné mručení lůzy, která se chce zmocnit cizích peněz. Požadavek na lidové soudy, které by bez právní ochrany soudily lidi, to jenom dokumentoval.
Jasně, můžeme říct, že Rakušan z určitého pohledu zneužil karvinskou hospodu. Na druhou stranu nasvítil voliče svého politického protivníka, takže na jejich pozadí se zaskvěl jako politická superstar.
Ať tak či onak, na vládní politiky čeká velké přezbrojení, pokud nechtějí po příštích volbách skončit v marginálním opozičním postavení.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
