Článek
Byli jsme svědky důležitého vymezování pravomocí mezi mocí výkonnou (prezident) a zákonodárnou (senát). Tyhle konflikty jsou pro demokracii důležité, protože ozřejmují pravidla hry a vůbec smysl soupeření.
Na rozdíl od prezidentů Havla, Klause a Zemana se Pavel rozhodl pozměnit způsob výběru ústavních soudců. Jeho předchůdci se sami radili se špičkami české právní obce, pak na sebe vzali odpovědnost a předložili svůj seznam senátu. Ve třinácti případech neúspěšně, ve 32 s úspěchem.
Petr Pavel však hned na počátku rozmělnil svou odpovědnost tím, že vytvořil podivnou „kádrovou komisi“ pro výběr kandidátů na ústavní soudce, v níž seděli minimálně dvě vypjatě politické právničky (Wagnerová a Šabatová). Přenesl tak svou odpovědnost na těleso, které si zvalo potenciální ústavní soudce, kladlo jim otázky a nikdo neznal pravidla, podle nichž rozhodovali. To vyvolalo neklid v celé právnické obci.
O důvod víc, že Petr Pavel vyzval přes dvacet právnických organizací a institucí, aby mu navrhly své kandidáty. Ještě než je však stačily odeslat, už Pavlovo okolí mluvilo o lidech jako Baxa a Zemanová jako o pravděpodobných soudcích. To nepřispělo k důvěryhodnosti celého rozhodování. O důvod víc, že prezidentův tým byl plný energie a předkládal veřejnosti svůj první tříčlenný seznam jako něco, co musí senát povinně schválit.
Senát však má své pravomoci a zájmy. Například on chce být tím, kdo schvaluje, ne „kádrová komise“ z Hradu. Navíc se za předchozích prezidentů stalo dobrým zvykem se vídat a předběžně o navržených kandidátech debatovat, aby nemuselo docházet ke zbytečným konfliktům horní komory a Hradu. Co je vlastně smyslem výběru?
Sestavit ústavní soud tak, aby zde byly zastoupeny všechny právní profese, ale také různé právní názory, od těch progresivistických až po konzervativní. Když byl senát většinově sociálně demokratický, dostávali přednost kandidáti jednoho názoru, když je dnes středopravicový, očekávalo se, že dojde k vybalancování.
Hrad však předkládal své kandidáty s určitou arogancí, která naznačovala, že navržení nemají žádné politické a hodnotové preference a jsou čistými experty. To je ovšem názor hodně překonaný a nikde v západním světě se ho nikdo nepokouší ani vyslovit. Samozřejmě, že soudci ústavního soudu (v USA Nejvyššího) jsou nějak hodnotově zakotveni. A právě debaty v senátních výborech a na plénu horní komory jsou skvělou příležitostí to vyjevit. Už jenom proto, že máme ještě v živé paměti, jak soudkyně Wagnerová nebo soudce Rychetský svými judikáty měli ambice přímo formovat politiku. V tomhle směru byly obavy senátu, že Josef Baxa může být Rychetský II. naprosto oprávněné.
Nakonec obě strany nešly do konfliktu a zákulisně se dohodly na příměří. Co si z toho vzít pro příští jednání o nových ústavních soudcích?
Prezident republiky by měl přijmout víc odpovědnost na sebe a nespoléhat na „kádrovou komisi“ se svými specifickými zájmy. Jeho okolí by současně nemělo dělat z potenciálního nezvolení kohokoli tragédií. Už jenom proto, že prezidentův poradce David Marek navrhuje podobný postup i při schvalování členů bankovní rady. I tady by měly platit obdobné principy výběru a uvažování.
Bohumil Pečinka
