Článek
Víkendový sjezd rakouských sociálních demokratů v Linci dopadl jasně. Ve volbě předsedy strany zvítězil burgenlandský hejtman Hans Peter Doskozil s 316 hlasy. Jeho protikandidát, starosta dolnorakouského Traiskierchenu dostal jen 279 hlasů. Rozjela se politická mašinerie s protislužbami a sliby, včetně velkých plánů, jak nový předseda Doskozil posune zmrtvělou a šest let v opozici čekající sociální demokracii na dráhu vzestupu. Už o den později bylo všechno jinak.
Nemohou za to kontrolní mechanismy rakouské socdem, ale pozornost jednoho reportéra veřejnoprávní rakouské televize ORF. Stačilo málo: sečíst 316 a 279 a zamyslet se nad tím, proč volební komise oznámila, že bylo odevzdáno 596 platných hlasů, když součet je o jeden hlas nižší. Upozornil na to šéfku volební komise, která o den později hlasy spočítala a došla k závěru, že její komise popletla součty hlasů pro oba muže. Alespoň podle rakouských médií se to mělo dít tak, že volební komise vkládala výsledky z jednotlivých částí sálu do počítačové excelové tabulky, která byla špatně naprogramovaná.
Každý, kdo nějak asistoval u sčítání hlasů na stranických sjezdech, nad tím však musí kroutit hlavou a ptát se: kde je staré dobré mechanické sčítání hlasů pro kandidáta X a Y, při němž jsou přítomni zástupci různých proudů a vzájemně se kontrolují? V roce 1993 na kongresu ODS v Kopřivnici byl na předsedu ODS jediný kandidát, Václav Klaus, ale výsledky se musely anulovat, protože dostal více hlasů, než bylo platných. Celá kauza vznikla tak, že na stranický sjezd tehdy jezdilo relativně málo hlasujících funkcionářů, zhruba dva na okres. Kromě toho tam bylo dalších dvě stě nehlasujících aktivistů strany. Pár si jich zřejmě vzalo hlasovací lístky a volilo, i když nemělo volební právo. Na omyl se přišlo prostým součtem ještě před vyhlášením, a delegáti si hlasování zopakovali.
Tahle rakouská blamáž má širší než regionální rozměr. Dochází totiž na cynická Stalinova slova, že není důležité, jak kdo hlasuje, ale kdo ty hlasy sčítá. Pro Rakousko je to další ze série volebních skandálů, které začaly už před šesti lety, když se kvůli neoprávněnému nakládání s volebními lístky musely opakovat prezidentské volby. Tehdy i nyní za tím stála nezvládnutá práce s technologiemi a nedostatečná kontrola. To je jedna z mála věcí, která Česko zatím nepostihla.
Mimo jiné díky tomu, že máme jako jedna z mála evropských zemí dvoudenní volby, kdy je dostatek prostoru na sčítání, které se odehrává tradičním způsobem. Byrokraté z ministerstva vnitra však nedávno přišli s nápadem změnit ústavu a vyhlásit pouze jednodenní volby, kdy se má hlasování i sčítání stihnout během jednoho dne a jedné noci. Vzhledem k vyššímu věkovému průměru ve volebních komisích se ovšem dá už dnes předpokládat velká chybovost a následné zpochybňování výsledků voleb. Rakouský příklad snad odvrátí záměr změnit ústavu a volební zákon, a přinutí politiky přemýšlet jiným způsobem.
Nejde o to bránit se nových technologiím při zpracování různých typů hlasování. Spíš je důležité nové modely nejdříve vyzkoušet na malých vzorcích na různé politické úrovni. Zmatky kolem sčítání voleb totiž umetají cestičku k rozkolu ve společnosti a občanským válkám. Demokracie přežije všechno, kromě jedné věci – nedůvěry v to, kdo volby skutečně vyhrál.
Vzpomeňme jen, jak po posledních sněmovních volbách Andrej Babiš a Miloš Zeman zpochybňovali vítězství Pětikoalice („podvod na voličích“) a snažili se svou povolební sílu opírat o propadlé hlasy jiných stran, jako by to byli právě jejich voliči. V jiné době a jiné konstelaci z toho mohl být střet mezi vítězi voleb a těmi, kdo se odmítají pustit moci. To, co se dvakrát stalo v Rakousku, jde ještě dál. Měli bychom Rakušanům poděkovat za skvělou lekci, jak to nedělat.
Bohumil Pečinka
