Článek
Jaký je zdroj její nepopularity? Odhlédněme od politického kontextu, který je vyplněný válkou na Ukrajině, energetickou krizí a poměrně velkou inflací. Tyhle věci si nevybrala, ale byla nucena v nich plout. Můžeme se přít, jestli to dělala více nebo méně obratně, ale to by bylo na detailnější rozbor jejich jednotlivých politik. Pokud máme mluvit o paradoxu nepopularita versus stabilita, musíme si odpovědět na jiné věci a to na její celkový obraz a důvody její vnitřní soudržnosti.
Po volbách v říjnu 2021 vzbudila Fialova vláda hodně nadějí, které však byly různorodé, přesně tak, jako je různorodá vládní koalice. Je tu pravicová ODS, tradicionalisté z KDU-ČSL, ale zároveň stále více se tvářící progresivisté ze STAN a piráti. Mezi tím vegetuje TOP 09, která má od každého něco. Průsečíkem těchto zájmů je, že máme vládu politického středu. Co z toho vyplývá?
Měla by dát do souladu své možnosti a rétoriku. Někteří ekonomičtí ministři se často tváří jako „reformní bouráci“, přičemž jejich maximem možného je zmírňovat rozpočtové zadlužení, vrátit zahraniční politice důvěryhodnost a uvolňovat napětí ve společnosti. A především: svou existencí zajišťovat, že nevládne Andrej Babiš. Je to málo nebo hodně? Rozhodně je to málo pro ty, kteří se domáhají větších strukturálních změn nebo štědřejší sociální politiky.
Být umírněnou vládou středu vlastně nikoho neuspokojí. Voliči pravice chtějí větší modernizaci státu, levice zase rozsáhlejší přerozdělovací procesy. Kdyby jim premiér Fiala měl popravdě odpovědět, musel by říct: my jenom zmírňujeme a vyvažujeme. To sice neříká, ale většina voličů to podprahově cítí. Tahle politika velké nadšení nevyvolá ani u voličů pravice nebo levice, kteří se domáhají ideově čistších postupů a řešení. Odtud nepopularita. Jinou otázkou je, nakonec to odráží její nepřipravenost na praktické vládnutí, ale to nechme na jindy.
Druhým paradoxem je, že i tahle neoblíbená vláda je mimořádně stabilní. V Česku funguje stále realita dvou voličských světů, zjednodušeně řečeno toho pravolevého vládního a populistického opozičního a mezi nimi je minimální přeliv voličských hlasů. Tuhle situaci bychom mohli označit jako polozablokovanou demokracii.
V ideálním případě je totiž vláda potrestaná za špatnou politiku odlivem hlasů k opozici. Tady se nespokojenost s vládou maximálně demonstruje její neoblíbeností v průzkumech veřejného mínění.
Jaká by musela být motivace pro zklamaného voliče ODS nebo pirátů, aby odešel k Babišovi? Takže vládní koalice dostane méně v kolonce oblíbenost, a Babiš musí lovit ve vodách neparlamentní opozice.
Výsledkem je, že vláda sice není populární, ale je mimořádně stabilní. Je to ten největší paradox české politiky posledních dvou let.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
