Článek
Proč? Mají tradici, názorovou profilaci, relativně dostatek členů na všech úrovních politického života, takže zde ještě probíhá jakýs takýs vnitřní život.
Zbylé politické strany jsou buďto podnikatelské projekty jednoho člověka (ANO, SPD), nebo volné názorové klubu (piráti), popřípadě asociace regionálních kandidátů (STAN). Většinou také mají od jednoho, do dvou tisíc členů, což z nich dělá různě strukturovaná zájmová sdružení, kde se tak nějak znají všichni se všemi. V takovém prostředí pak osobní loajality nahrazují sdružování kolem politických zájmů, principů a pravidel. Není to hřích, ale také to nejde zařadit do kategorie klasické politické strany.
Politologicky viděno jde spíš strany volebního typu, které se na různé úrovni dávají dohromady za účelem dosažení dobrého volebního výsledku. I to je důležité, protože demokracie je založena na soupeření různých zájmů, které voličů předkládají různé nabídky správy státu. Problémem je, že tyto uskupení jsou jednak křehká a současně v nich neprobíhá příliš vnitřní demokracie.
Vládní ODS má podle oficiálních údajů 12 tisíc členů, KDU-ČSL pak 19 tisíc. Věkový průměr odeesáků je 54 let, u lidovců 69 let. ODS je jediná parlamentní strana, která je v parlamentu nepřetržitě od roku 1991. Křesťanští demokraté zase vznikli v prvním roce první republiky (1919) a nesou v sobě různé druhy tradic a zkušeností.
Lidovci se dělí na tři proudy. První představují mladší modernisté z jižní Moravy (Hladík, Jílková, Grolich), kteří tvrdí, že lidovci se musí přiblížit modernímu světu a získat také městské liberální voliče. Jsou přívrženci co nejužší evropské integrace a zeleného programu Green Deal. Někde uprostřed stojí vládní centristé (Jurečka, Výborný), kteří nesou vládní odpovědnost. Pokouší se v lidoveckém duchu dělat sociální a zemědělskou politiku a udržují stranickou rovnováhu.
V posledních týdnech se začalo formovat tradicionalistické křídlo kolem jejich poslaneckého klubu a jako reakci na odliv voličů se pokouší zvednout prapor kulturních válek (manželství pro všechny, odmítání regulace konopí). Poprvé o sobě dali vědět, když se Marek Výborný stal ministrem a hlasovalo se o novém předsedovi poslaneckého klubu KDU-ČSL. Překvapivě se jím nestal místopředseda lidovců Tom Philipp, ale představitel tradicionalistů Aleš Dufek.
Paradoxní je, že lidovečtí tradicionalisté jsou skeptičtí i k budoucnosti předvolební koalice SPOLU. Přitom to bylo uskupení SPOLU, které jim umožnilo vytvořit největší poslanecký klub v moderní historii (23 členů). A to výrazně větší než by odpovídalo jejich síle a zastoupení v populaci. Jednak kolem pěti mandátů získali tím, že jejich kandidáti na kandidátkách přeskákali nominanty TOP 09 a ODS. Současně vysoký volební výsledek (28 procent) snížit práh potenciální volitelnosti, pod nímž byla řada členů KDU-ČSL. Nečekaní poslanci tak dnes vytváří alternativu Jurečkovu vedení.
Existuje však jeden paradox, který by se dal označit jako bludný kruh lidoveckého konzervativního křídla. Pokud chtějí do centra politiky umístit kulturní války typu práv LGBT nebo kritiku regulace marihuany, orientují se na národně konzervativní proud v české politice, který je velmi kritický k Evropské unii (a Německu zvlášť) a to až na úrovni vystoupení z EU.
Naopak lidovci jsou možná nejvíce proevropsky, profederalisticky, proněmecky a prokatolicky orientovaná strana. Najít tento voličský rezervoár mezi českou populací je velmi obtížně. Stručně řečeno, kdo je dnes v Česku kulturní válečník a bojovník proti přicházejícímu světu vesměs volí SPD, Trikolóru a zčásti ANO.
Debatu o ODS nedávno rozvířil rozhovor jednoho z představitelů zprofanovaného jihočeského proudu, Pavla Dlouhého, který kritizoval vládní angažmá této strany. Kdo zná historii této temné postavy, musí si vzpomenout na Krylův verš „vrah, co o morálce káže.“ Je pochopitelné, že každá strana potřebuje kritiku. Když však vychází od nedůvěryhodných lidí, posiluje to spíš pozice kritizovaných.
ODS dneška má své levicové křídlo kolem místopředsedkyně poslaneckého klubu Evy Decroix, která je zelená, jásavě proevropská a svými postoji v kulturně-morálních otázkách je nerozeznatelná od TOP 09 nebo STAN. Napravo jsou národní konzervativci kolem europoslance Jana Zahradila, kteří chtějí silnější angažmá ODS v kulturních bojích a ve vztahu k EU drží euroskeptickou linku.
Hlavní proud dnes představují lidé, kteří kulturní války nechávají na svědomí každého člena a zdůrazňují spíš rozpočtovou uměřenost a pravicový přístup k ekonomice. Faktem je, že dnes je ODS daleko víc strana učitelů a starostů, než někdejší ekonomických dravců.
Z hlavního proudu ODS se směrem k Fialovu vedení objevuje kritika za mocenskou měkkost, kdy dostatečně rychle neobměňují babišovský svět. Podle nich také ODS mizerně komunikuje s veřejností a nenastoluje témata. Trochu to připomíná éru Angely Merkelové s její zásadou, že každý velký problém se dá jednak řešit, a jednak vysedět.
Starší členové ODS také poukazují na utlumený myšlenkový život uvnitř této strany. Tyto a další věci budou jak v KDU-ČSL (říjnová programová konference), tak v ODS (jarní kongres) předmětem různých debat. Díky za ně, protože to je něco, co odlišuje politickou stranu od podnikatelského projektu. A dodejme: demokracii od autoritářského státu.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
Kecy&Politika
