Článek
Do Severoatlantické aliance nás v roce 1999 uváděl tehdejší premiér Miloš Zeman. Po čtvrtstoletí, když si ještě dvakrát vyzkoušel funkci prezidenta republiky, tvrdí v rozhovoru pro Seznam Zprávy, že NATO spolehlivě zabraňuje ruským imperiálním ambicím. Když to říká člověk, který podstatnou část svého politického života zasvětil navazování dobrých vztahů s Čínou a Ruskem, měli bychom mu věřit.
Severoatlantická aliance vznikla v roce 1949 jako reakce na rozpínavost Stalinova Sovětského svazu. Český historik Karel Kaplan, který měl v šedesátých letech jako jeden z mála přístup do komunistických archivů tvrdí, že sovětský diktátor Stalin naplánoval útok na Evropu na rok 1955.
Do té doby se měla vytvořit struktura zbrojovek, a proto Stalin přednostně vsadil na budování těžkého průmyslu i v satelitních zemích Sovětského svazu, jakou bylo někdejší Československo. Zatímco Slovensko mělo být plné zbrojních závodů, počítalo se, že na území Čech a Německa budou probíhat boje. Stalin naštěstí zemřel v roce 1953 a Sověti se už od té doby omezovali jenom na okupační invaze (1956 Maďarsko, 1968 Československo, 1979 Afghánistán).
Základem NATO jsou dva principy. Jednak odstrašení potenciálního soupeře přesně podle zásady, že se neútočí na zvíře s většími zuby. Možná hlavní přidanou hodnotou je článek 5 o kolektivní sebeobraně. Stručně řečeno, když je jeden stát (dnes 32 členů) napaden, musí mu ostatní jít na pomoc. Na druhou stranu, jak víme z prezidentské debaty na ČT, jeden z kandidátů na hlavu státu, Andrej Babiš, zpochybnil povinnost Česka jít na pomoc potenciálně napadenému Polsku, ale to je jiný příběh.
Vstupem do NATO také některé země (Island) řeší fakt, že nemají armádu. Pro Američany jako vůdčí sílu v NATO je rovněž výhodné mít v jedné organizaci dva tradiční rivaly (Řecko, Turecko), protože pak nemusí hasit jejich ozbrojené konflikty nasazením svých jednotek v Evropě. Platí totiž, že státy NATO až na konflikt na Kypru v roce 1974 na sebe neútočí. Nejít do války je pak výhodné pro všechny strany.
Za český vstup do NATO si zaslouží absolutorium exprezident Václav Havel. Po svém počátečním koketování s myšlenkou, že Severoatlantická aliance by se měla rozpustit společně s komunistickou Varšavskou smlouvou, se rozhodl ukotvit Česko v rámci bezpečnostního deštníku NATO. Od roku 1993 rozehrál bravurní lobbistickou hru v americkém kongresu a vtáhl do ní tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona. Neopakovatelnou roli zprostředkovatelky tehdy sehrála dcera československého prvorepublikového diplomata Madelaine Albrightová, pozdější ministryně zahraniční věcí USA.
Český vstup nebyl věcí, která neměla alternativu, protože východní část někdejšího Československa, tehdy už samostatná Slovenská republika, přistoupila k NATO až o pět let později. Důvodem byla neuspokojivá vnitropolitická situace pod vládou premiéra Vladimíra Mečiara, který Slovensko měnil v mafiánský stát.
Mýtem mýtů, který je v určitých kruzích dodnes živý, je tvrzení, že poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov dostal ujištění, že NATO se nebude rozšiřovat na východ. Podstatné je, že sám Gorbačov to popírá a tento argument začala vytahovat až garnitura kolem vedení tajné služby KGB v čele s prezidentem Putinem. Smyslem bylo legitimovat okupaci části Ukrajiny s odůvodněním, že je v jejich národním zájmu mít „dostatečnou hloubku území,“ které je dělí od států NATO.
Paradoxem je, že svou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 vyvolali Rusové takové zděšení v tradičně neutrálních zemích jako Finsko nebo Švédsko, že oba státy okamžitě požádaly o vstup do NATO. U Švédska se jedná o zvlášť nečekaný krok, protože po 200 letech opouští cestu vojenské neutrality. Obavy švédské veřejnosti z rozpínavosti Ruska, které nezná hranice, však převážily tradiční pacifistické nálady.
Ministr pro civilní obranu Carl Oscar Bohlin řekl, že Švédové by si měli uvědomit realitu, vybudovat totální obranu a připravit se na to, že by mohla vypuknout válka. „Nikdo nemůže stát v klidu a čekat na ostatní. Nečinnost není povolený modus operandi. Obrana Švédska je záležitostí nás všech. Bezpečnostní výhled, jemuž čelí svět, ukazuje největší rizika od konce druhé světové války.“
Snad si to přečtou i ti, kteří na současnou vojenskou krizi reagují zalehnutím na záda a usedavým přeříkáváním slova mír.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
