Článek
Celý problém je, že někdo jako Martin Nejedlý se nikdy neměl dostat do vrcholné politiky. Před pádem komunistického režimu úspěšný volejbalista podepsal v roce 1991 profi smlouvu v německém Oberhausenu. Hlavním sponzorem je tam prodejce aut značky Opel, který ho po více než roce přijímá do zaměstnání a rok nato vysílá do Moskvy s cílem získat zakázky.
Nejedlý se zde dostává do blízkého vztahu k tehdejším mužem číslo tři v ruské mocenské hře – oligarchou Gusinským. Jeho firmě pak dodává různé druhy aut. O pár let později si ho najímá jen z excelentních ruských manažerů, Vagit Alekperov, který stojí v čele Lukoilu. Vysílá ho do Prahy, aby zde lobboval za prodej rafinérie Paramo. Tehdy poprvé na sebe naráží jména Nejedlý a Babiš, protože „chemický Andrej“, jak se mu tehdy říká, chce sloučit státní Paramo se státním Unipetrolem. To se mu podařilo a roce 2001 Unipetrol privatizuje, aby ho o rok později zase vrátil státu.
Ještě na Úřadu vlády se Nejedlý seznamuje s Miroslavem Šloufem, s nímž začíná podnikat a ten mu otevírá dveře do politiky. Nejedlý do ní poprvé nepřímo vstoupil 2006, když pomáhá přesvědčit dva poslance ČSSD, aby podpořili Topolánkovu vládu. Lukoil za to výměnou dostává zakázku státní ČSA na dodávku paliv.
O dva roky později spoluzakládá spolek Přátelé Miloše Zemana, který se v roce 2009 později přemění v politickou stranu. SPOZ se však do sněmovny těsně nedostává. Následně společně s politickým podnikatelem Tomášem Hrdličkou Nejedlý rozjíždí akci „přímá volba prezidenta.“ Když sněmovna přímou volbu skutečně odhlasuje, vrhne se trojice Šlouf, Nejedlý, Mynář, na přípravu comebacku Miloše Zemana. To se jim v lednu 2013 a opět v lednu 2018 podaří.
Těch deset let na Pražském hradě s Milošem Zemanem neformální vliv a moc Nejedlého roste a roste. Vrcholí to v době Babišovy vlády, kdy Nejedlý spolurozhoduje o velké části personálií – od vysílání velvyslanců, přes předsedu Nejvyššího soudu, policejního prezidenta, šéfa VZP, protimonopolního úřadu a funkce ředitelů fakultních nemocnic.
To všechno musí být více či méně schváleno Hradem, což je stále více Martin Nejedlý. Řada lidí přitom na jeho zásady vzpomíná s nostalgií, protože jeho hlas je často dokázal ochránit před zvůlí Andreje Babiše. Problém je, že ze strany Nejedlého šlo o mimosystémové zásady, připomínající sympatické hrdiny z italských seriálů o férových kmotrech. Jak však víme, féroví kmotři nejsou. Jsou to lidé, kteří svými zvnějšku viděnými pozitivními zásahy destruují demokratický systém brzd a protivah.
Problém Martina Nejedlého však není to, že byl deset let neoficiální viceprezidentem, navíc bez mandátu vzniklého volbami. Problém jsou jeho vztahové sítě na Rusko a to, jak přispěl k provýchodní radikalizaci prezidenta Zemana.
Jedním z momentů, kdy se angažuje v ruský prospěch je bitva o hackera Nikulina, který byl v Praze zatčen, protože USA na něj vydali zatykač kvůli útokům na americké logistické cíle. Ministr Pelikán nakonec Nikulina vydal Američanům, ale zájem Hradu už byl neskrývaně proruský.
Ve stejné době Nejedlý lobboval ve prospěch dostavby Dukovan ze strany ruského státního Rosatomu. Ten výčet by mohl pokračovat a značí jen jedno: Nejedlý se v Česku pohyboval jako lobbista nejen ruských firem, často navázaných na stát, ale především politických sil na pomezí politiky a tajných služeb, což jsou v Rusku nedělitelné věci. A tady se dostáváme k odpovědi na úvodní otázku.
Ano, ministr Blažek by se s člověkem jeho typu stýkat neměl, navzdory tomu, že byl Blažek dlouhá léta pověřen Fialovou vládou komunikovat právě s Hradem mj. ve věci povolebního předání moci.
Podobně jako aféra Fremr naznačilo i tohle „vzbouření na vsi“ ohledně setkání Nejedlého a Blažka jedno. Česká společnost ani po 33 letech úplně nestrávila komunistické éru, včetně nebezpečí strategické orientace na Rusko. I když návrat bývalé éry nehrozí a rovněž západní orientace Česka je víceméně rozhodnutá, jsme těmito věcmi stále traumatizovaní víc, než si myslíme. Takže když se ministr spravedlnosti sejde s člověkem, který symbolizuje proruskou orientaci, vyvolá to větší rozruch, než by příslušelo povaze celé věci.
Bohumil Pečinka
