Článek
Přesně v duchu Sartrova „peklo jsou ti druzí“, ti, co mají vyšší příjmy, přijímají dotace, příliš zneužívají sociální systém, kupují si drahá auta na firmu atd. Prostě šlo o mělké odhodlání hledat úspory, ve stylu hádal se rozum s emocemi.
Vládní balíček také trpí syndromem přenošeného dítěte. Jinak řečeno, už se měl narodit dávno, a proto si o něm všichni stačili vytvořit nějaké představy – že bude velký, nebo malý, štíhlý nebo tlustý, chlapeček nebo holčička atd. Nakonec byli zklamaní tak nějak všichni, ale všichni současně cítí, že mohlo být hůř.
Stejně jako v řadě dalších věcí v Česku chybí opozice (parlamentní i neparlamentní), která by nabízela reálnou alternativu. ANO, SPD i Václavské náměstí se předhání v kritice jakýchkoli úsporných opatření. Neříkají to přímo, ale svými požadavky na rozpočet a hájením řady dotačních titulů by tyto politické strany prohloubily všechny negativní trendy ve veřejných financích. Neexistence alternativy je velký tmel Fialovy vlády a něco, co drží vládní pětikoalici při sobě.
Nikdo neovlivnil práce na vládním balíčku jako prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala s nedávno zveřejněnou zprávou o hospodaření státu za rok 2022. Závěry shrnul do lapidární věty, které ovládla všechna média a veřejné debaty. Zněla: Česko přestává být tržní a začíná být dotační ekonomikou. Už dlouho se nestalo, že by někdo tak výrazně nasvítil politické téma, které bylo všeobecně pociťované, ale zatím nepojmenované.
To sjednotilo většinu politických sil u nás k záměru něco s dotacemi udělat. Jestli v příštích dvou letech má vláda se svým balíčkem ušetřit 150 miliard korun, pochází více než třetina ze škrtnutých dotací. Liberální pravice správně může kritizovat autory vládního balíčku, že to mohla být ještě o třetinu vyšší částka, a nemusely se zvyšovat daně, což je pravda. Stejně tak pravdou je, že některé dotace jsou vázány na už rozběhnuté projekty a nejde je zrušit z roku na rok.
Je nutné si ještě nechat rezervu na posouzení, jaká je struktura seškrtaných národních dotací. Rozhodně deset miliard pocházíz kolonky dotační podpora největších industriálních zemědělských komplexů. K prvním „poraženým“ úsporného balíčku se proto přihlásil Agrofert a jeho firmy. Už dnes jde přepokládat, že to vyvolá obrovské politické protitlaky a pnutí, včetně obstrukcí ve sněmovně.
Hlavním rysem vládního balíčku je toto: svými úsporami neopominul žádnou profesní skupinu nebo sociální vrstvu. Zároveň žádnou profesní skupinu nebo sociální vrstvu výrazně nezarmoutil. Náklady rozprostřel rovnoměrně, jen z toho vyčuhují dva momenty – nulová spotřební daň na tichá vína a přeřazení tištěné deníkové žurnalistiky do vyšší sazby DPH.
Nemá cenu popisovat, že půlka Evropy spotřebku na víno nemá a že výběr této daně je mimořádně byrokraticky komplikovaný. Stejně jako bychom o trhu s tištěnými deníky mohli, slovy Michala Púra, říct, že nejde zničit něco, co je už tak jako tak mrtvé. Z hlediska marketingu jde však o vítanou záminku jak všechno negovat, ale takhle to jde udělat se vším.Rozhodně tahle vláda si vytvořila dvě velmi vlivné nepřátelské skupiny – prodejce točeného piva (přesun do vyšší sazby DPH) a právě lidi kolem novin.
No a pak je tu zvyšování daní (daň z příjmů právnických osob, vyšší nemocenská, vyšší zdanění špičkových zaměstnanců, daň z nemovitostí). Ve vládní koalici se vytvořila tato polarita. STAN a lidovci chtěli výrazně vyšší progresivní zdanění, ODS a TOP 09 nechtěli daně vůbec zvyšovat a někde uprostřed bylipiráti s požadavkem „přiměřených“ daní. Výsledkem je zvýšení některých daní, ale celkové daňové zatížení nejde před rok 2020, kdy byla zrušena tzv. superhrubá mzda.
Takhle je to s celým balíčkem – dva kroky dopředu a jeden a čtvrt dozadu. Anebo jak řekl dosavadní velký kritik vlády Miroslav Kalousek: „Je to maximum možného.“
Bohumil Pečinka
