Článek
Cena, například za elektřinu, má složku regulovanou (poplatky za obnovitelné zdroje energie a distribuční soustavu) a neregulovanou (výši určují pohyby na burze). Poměr regulované části k neregulované je dnes v poměru 2:3. Když v roce 2022 začala energetická krize, převzala na sebe vláda platby OZE za domácnosti i firmy. Tento rok na to vynaložila 110 miliard korun a bylo to označeno za „stabilizaci cen energií.“
Ve státním rozpočtu na rok 2024 má už jít jen asi o 9 miliard korun a poplatky měly být přeneseny zpět na domácnosti a firmy. Bylo to, mimo jiné, vyvoláno prudkým snížením cen na světových trzích. Navíc vláda si jako prioritu určila školství, armádu a snížení schodku státního rozpočtu, takže se rozhodla přenést náklady na veřejnost.
Z čeho vládní politici vycházeli? Z předpokladu, že růst cen v regulované části bude vykompenzován snížením v neregulované. Možná nejvlivnější energetik a šéf ČEZ, Daniel Beneš prohlásil, že 40 procent jejich zákazníků nemá fixovanou cenu. U těch se předpokládá pokles ceny neregulované elektřiny v takové výši, že pokryje nárůst nákladů v regulované výši. Těm, co si fixovali před energetickou krizí, sice vzroste cena, ale jen mírně.
Těžko říct, podle čeho vláda dělala svoje propočty. Pravdu měli v tom, že domácnostem se cena v průměru zvýší maximálně v řádu nižších jednotek tisíc ročně. U řady průmyslových firem však cena raketově stoupla o 200 a více procent, což už jsou likvidační čísla.
ERU, stejně jako vláda, mají ještě zhruba tři týdny na zjištění, jak jsou relevantní jejich data, z nichž vycházely při stanovování nárůstu regulovaných cen. Hlavním argumentem řady firem je, že působí na jednom evropském trhu a například sousední Německo má platby za OZE subvencované státem. Tohle znevýhodnění je příčinou protestů ze strany Svazu průmyslu a dopravy.
Pokud vláda nereviduje své závěry, může se stát vzrůst cen energií pro firmy tím, čím bylo na podzim 2012 v éře vlády Petra Nečase zvýšení daní pro živnostníky. Tehdy to podseklo voličskou základnu ODS, která se z toho desetiletí vzpamatovávala. Současně to může rozpoutat další vlnu opozičních protestů.
V těchto dnech jsme zřejmě svědky excesu vládních úředníků, kteří provedli přesný součet nepřesných čísel. Rozhodně nejde o výkyv a zdražování energií bude pokračovat i v dalších letech. V polovině října byl v Česku schválen Klimaticko-energetický plán, který předpokládá do 7 let zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie z 18 na 30 procent. Současně mají být vydány další emisní povolenky, tentokrát na budovy a na dopravu, což se také promítne do konečných cen.
Jsme prostě součástí EU, která vsadila na snižování oxidu uhličitého jako hlavní strategii celosvětového zlepšení životního prostředí. Je proto jasné, že někdo tyto nové zdroje musí zaplatit a vytvořit pro ně přenosovou soustavu. Můžeme diskutovat, jestli upnutí se na jednu veličinu v podobě C02, navíc bez zahrnutí největších znečišťovatelů mimo EU, je efektivní. Kola se však rozjela a nejbližší evropské volby mohou zmírnit jejich rychlost, což je jiný příběh.
Jestli je v energetice dneška možné popsat nějaký trend, pak je to prorůstání energetických firem a státu. Šok z energetické krize vedl k tomu, že český stát koupil firmu Net4Gaz (plynové trubky, zjednodušeně řečeno) a získal akvizici na plynové zásobníky RWE. V obou případech proti nim stál soukromý subjekt, ale stát ho vždycky přeplatil. Podobné trendy vidíme i v zemích jako je Francie, kde stát v EDF, což je přibližná obdoba českého ČEZu, vykoupil všechny minoritní akcionáře.
Problém je, že stát tu není od toho, aby podnikal a vytvářel nové nerovnosti na trhu, kde bude z pohledu bank vždycky větší jistotou než soukromá firma. Požadavek energetické bezpečnosti je logický. Na druhou stranu soukromé firmy se pohybují v tam regulovaném prostoru, že nemají mnoho možností na manévrování, které by se křížilo se zájmy státu. Není proto důvod pro tak masivní vstupy státu do energetických firem. Zkušenost z poválečné západoevropské ekonomiky ukazuje jedno. Dříve nebo později se tyto státní kolosy zaplní zástupci zájmových skupin, kteří pojmou své angažmá jako možnost vytvářet příležitosti pro své blízké, což obvykle končí ve stagnaci a zvyšování cen.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
Kecy&Politika
