Článek
Bylo by dobré si srovnat první prezidentský rok Miloše Zemana a Petra Pavla. Prvně jmenovaný měl v úvodu svého mandátu velký rozběh, když asistoval u pádu vlády Petra Nečase. Své mocenské ambice naplnil, když překvapivě jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka a pokusil se přeměnit parlamentní systém v poloprezidentskou republiku. Nicméně předčasné volby v říjnu 2013 dopadly tak, že ho dvojice Sobotka – Babiš k ničemu nepotřebovala, a on zůstal v relativní izolaci. Z ní se dostal až v době evropské migrační krize na podzim 2015, když vytvořil účelový pakt s Andrejem Babišem, ale to už je úplně jiný příběh.
Ve srovnání se Zemanem je Petr Pavel první prezident, který:
1) Ani okrajově si nehraje na alternativního premiéra, jako v různé míře všichni tři jeho polistopadoví předchůdci.
2) Nepřednáší ve sněmovně alternativní programová prohlášení vlády.
3) Nevytváří na Pražském hradě druhé centrum výkonné moci.
4) Neprosazuje premiérovi „své“ ministry do jeho vlády.
O čem to vypovídá?
Petr Pavel je první český prezident, který skutečně ctí pravomoci, které mu dává ústava České republiky. Kdyby za ním bylo jenom toto, mohlo by se říct, že svou úlohu splnil. Je to důležitý precedent i pro jeho následovníky. Vyplývá z něj, že přímo volený prezident nemusí nutně expandovat na úkor ostatních částí politické moci.
Neplatí také teze, že Miloš Zeman vyryl tak hlubokou a širokou brázdu, že každý další prezident musí být z logiky věci aktivistický jako on, jen možná s jiným znaménkem. Jiní lidé říkají, že Petr Pavel si luxus „dodržovat“ ústavní pravomoci může dovolit také proto, že nechce za čtyři roky opět kandidovat. Jinak řečeno, nemusí za každou cenu nadbíhat svým voličům.
Kritikové Petra Pavla se rekrutují ze dvou táborů, jednak z jeho voličů, ale i nevoličů. Část Pavlových voličů ho kritizuje s tvrzením, že se nechová jako politik a že jde o „prezidenta pro nenáročné“(Milan Uhde). Tito lidé z něj chtějí víc cítit vyhraněnou politickou pozici. To však nemusí být nic negativního. V českém ústavním pořádku je prezident tou slabší částí moci výkonné a na vrcholu politické pyramidy stojí premiér. Pavlova zdrženlivost ve vnitřní politice může být prvkem zmírňujícím všeobecné napětí mezi různými politickými póly.
Petr Pavel se stal současně červeným hadrem opozičního světa. Co je důvodem? Po sečtení hlasů v prezidentské volbě řada opozičních stran zjistila, že Pavel byl zvolen také hlasy ANO a SPD. V obavě z toho, že prezident by s těmito hlasy mohl „disponovat,“ se ho snaží opticky natlačit do tábora nepopulární vládní koalice. Právě proto mu na čele nakreslili terč s názvem pětikoalice, a dělají ho odpovědným za každý přijatý zákon, přičemž podpis zákona je víceméně ceremoniální věc.
Pokud prezident s něčím vyhroceně nesouhlasí, použije práva veta a norma se vrátí zpět do sněmovny. Toho však prezidenti využívají zřídka. Tvrzení, že každý prezident, který podepíše zákon, je vlastně jeho spolutvůrce, je účelová lež dnešní opozice, která se Pavla snaží vykreslit jako spolutvůrce vládní politiky. Podpis prezidenta pod zákonem je ve skutečnosti víceméně ceremoniální záležitost.
Mezi slabá místa ve fungování administrativy Petra Pavla patří komunikace s politickými stranami ve vládě i opozici. Hlava státu může daleko více ovlivňovat politický provoz tím, že v předstihu upozorní politické strany na nesouhlas s určitým postupem nebo normou zákona. Hrad však často neví, co dělá sněmovna a senát, a naopak.
Předjednávat se například mělo při debatě o předčasném odchodu do důchodu. Prezident se však snažil „protaktizovat“ z rozhodnutí, jestli normu podepíše nebo vetuje. Nakonec novelu zákona podepsal se mírným zpožděním, čímž její účinnost odložil o měsíc. Jeho postoj však neocenila ani vláda, ani opozice a způsobil státnímu rozpočtu několikamiliardové škody dané zvýšeným náporem žádostí o nástup do předčasného důchodu.
Další věcí, která se prezidentovi nepovedla, bylo sestavování hradního týmu v čele s Janou Vohralíkovou. Její neskrývané mocenské ambice a nekompromisní chování k podřízeným způsobily vleklé boje mezi různými skupinami, kterým nakonec „velká metařka“ sama podlehla. Formování hradního soukolí tak začne po roce prakticky od znova.
Podobně podivně působí angažmá dlouholetého velvyslance Petra Koláře. Bylo by logické, kdyby tento dlouholetý Pavlův spojenec skončil jako špičkový zaměstnanec Kanceláře prezidenta republiky, kde by mohl transparentně uplatňovat svůj vliv a své zkušenosti. Dnes není ani uvnitř, ani úplně venku, což ho vystavuje podezření, že se nachází ve střetu zájmů jako lobbista a současně poradce hlavy státu.
Příští roky ukážou, jestli prezident Pavel se z komplikací prvního roku na Hradě poučil.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
Kecy&Politika
