Článek
Kdyby se někdy udělovaly ceny za schopnost vytvořit něco z ničeho, aktivizační pracovnice by vyhrály bez konkurence. Zatímco běžný člověk potřebuje k programu alespoň plán, rozpočet a ideálně i nápad, aktivizační pracovnice si vystačí s plastovým kelímkem, jednou špejlí a knoflíkem, který se záhadně objevil v šuplíku, kde by neměl být.
A výsledek? Dopolední aktivita pro dvacet seniorů.
Já, jako pečovatelka, jsem měla tu čest být u toho opakovaně.
Začíná to nenápadně.
„Dneska budeme tvořit,“ oznámí aktivizační pracovnice s úsměvem, který by dokázal přesvědčit i člověka, že lepení knoflíků na kelímek je smysl života.
Senioři reagují různě.
Paní Novotná se těší, protože „to bude určitě hezké“.
Pan Král se tváří podezřívavě, protože „to bude určitě nějaká práce“.
A pan Dvořák si přinese vlastní špejli, protože „člověk nikdy neví“.
Na stůl se rozloží materiál.
Kelímky. Špejle. Knoflíky. Provázky. Lepidlo, které, jak už víme, má vlastní život.
„Budeme vyrábět větrníky,“ vysvětlí aktivizační pracovnice.
Podívám se na ten materiál.
Podívám se znovu.
A v duchu si říkám: tohle bude zajímavé.
První fáze je vždy optimistická.
Všichni poslouchají.
Všichni přikyvují.
Všichni mají pocit, že přesně vědí, co dělají.
Druhá fáze přichází zhruba po třech minutách.
„A kam se dává ten knoflík?“ ptá se paní Novotná.
„Doprostřed,“ odpoví aktivizační pracovnice.
„A kde je prostředek?“ ptá se pan Novák.
„Tam, kde ho uděláte,“ odpoví klidně.
Filozofická rovina aktivity je nečekaně hluboká.
Třetí fáze je kreativní chaos.
Pan Král se rozhodne, že jeho větrník nebude klasický.
„Já udělám moderní variantu,“ oznámí.
Nikdo přesně neví, co to znamená, ale výsledek připomíná něco mezi abstraktním uměním a technickou závadou.
Paní Malá pečlivě lepí knoflík na kelímek.
„A to se bude točit?“ ptá se.
„Ano,“ odpoví aktivizační pracovnice.
Po chvíli testování zjistíme, že nebude.
„Nevadí,“ řekne paní Malá. „Je to hezké.“
Mezitím pan Dvořák používá špejli způsobem, který nebyl v původním plánu.
„Já to zpevňuju,“ vysvětluje.
Z čeho a proč, to už zůstává záhadou.
A já stojím uprostřed toho všeho a uvědomuji si jednu důležitou věc.
Nejde o ten kelímek.
Nejde o špejli.
A už vůbec nejde o knoflík.
Jde o to, že dvacet lidí sedí u jednoho stolu, smějí se, komentují si navzájem výtvory a mají pocit, že dělají něco smysluplného.
I když to občas vypadá, že vyrábíme něco, co by se dalo použít maximálně jako argument v debatě o moderním umění.
Když se aktivita blíží ke konci, nastává prezentace výsledků.
A tady přichází ten moment, kdy si uvědomíte, že aktivizační pracovnice je vlastně trochu kouzelník.
Protože každý výtvor je pochválen.
Každý má svůj příběh.
A každý dává smysl.
„Tohle je krásně barevné,“ říká u jednoho výrobku.
„Tohle je originální,“ říká u druhého.
„A tohle je odvážné,“ říká u třetího, u kterého si nejsem jistá, jestli drží pohromadě jen silou víry.
Senioři odcházejí spokojení.
Někteří si nesou své výrobky.
Někteří si nesou jen dobrý pocit.
A někteří si nesou špejli, protože „se může ještě hodit“.
Když pak uklízíme stůl, podívám se na zbytky materiálu.
Na kelímky, které zbyly.
Na knoflíky, které se nikam nevešly.
Na lepidlo, které je opět všude.
A na aktivizační pracovnici, která se usmívá, jako by právě proběhla dokonale naplánovaná akce.
„To bylo hezké,“ řeknu.
„Bylo,“ přikývne.
A já si uvědomím, že má pravdu.
Protože zatímco já vidím kelímek, špejli a knoflík, ona vidí program.
A upřímně – většinou jí to vyjde lépe než komukoliv jinému s powerpointem.
