Článek
Když mi ráno zavolali, že kolegyně onemocněla, hned mi bylo jasné, co nás čeká. Nebyla to první taková situace a určitě ani poslední. Věděla jsem, že budeme muset zvládnout práci za člověka, který měl být na směně s námi. Jenže klientů neubude, jejich potřeby se nezmění a nikdo nebude čekat, až se nám podaří najít náhradu.
Už při příchodu do práce jsme začaly přemýšlet, jak si rozdělíme úkoly. Kdo pomůže s ranní hygienou, kdo připraví klienty na snídani, kdo zajistí přesuny a kdo bude k dispozici těm, kteří potřebují individuální pomoc. Všechno se musí udělat. Jenže ve chvíli, kdy je nás méně, není možné věnovat každému tolik času jako obvykle.
Snažíme se navzájem podržet. Jedna kolegyně vezme úkon navíc, druhá zůstane déle a já se pokouším stihnout co nejvíc pokojů. Někdy si ani nestihneme pořádně předat informace, protože už nás někdo volá. Když se objeví nečekaná situace, celý plán se rozpadne. A právě tehdy je nejvíc vidět, jak moc záleží na tom, kolik lidí je na směně.
Nejtěžší je, že nejde jen o naše pohodlí. Když je zaměstnanců málo, čekají také klienti. Někdo déle čeká na pomoc s toaletou, jiný na převlečení nebo na jídlo. Rozhovory se zkracují, individuální potřeby se odkládají a my musíme rozhodovat, co je v danou chvíli nejnaléhavější. Nikdo z nás nechce, aby senior čekal, ale někdy jednoduše nemůžeme být na dvou místech současně.
Po takové směně bývám vyčerpaná víc než obvykle. Bolí mě záda, nohy mám těžké a v hlavě si přehrávám, co všechno se nestihlo. Člověk si říká, že příště už to snad bude lepší. Jenže další týden onemocní někdo jiný, někdo má dovolenou nebo odejde ze zaměstnání a situace se opakuje. Z mimořádného zastupování se pomalu stává běžná součást práce.
Přesčasy jsou pak jedním ze způsobů, jak se provoz snažíme udržet. Někdo přijde dřív, jiný zůstane po směně, další vezme službu navíc. Ne vždycky je ale možné takto pokračovat. Máme vlastní rodiny, povinnosti a také potřebujeme odpočinek. Když člověk pracuje nad rámec svých sil příliš často, začne se to projevovat na jeho zdraví i náladě. A unavený zaměstnanec může snadněji udělat chybu, přestože se snaží ze všech sil.
Přitom ani hledání nových kolegů není jednoduché. Práce je fyzicky i psychicky náročná, odpovědnost velká a odměna podle zkušeností mnoha pracovníků neodpovídá tomu, co musí každý den zvládat. Noví lidé někdy nastoupí, ale zjistí, že realita je náročnější, než čekali. Někteří odejdou po krátké době. Zkušení pracovníci pak zůstávají v provozu, který je stále závislejší na jejich ochotě zastupovat ostatní.
Nejde přitom jen o pocit několika unavených pečovatelek. Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR provedla v lednu 2025 průzkum mezi 625 zařízeními. Nedostatek pracovníků v něm uvedlo 58,9 procenta zapojených organizací. Asociace na základě výsledků odhadla, že v celém sektoru chybělo přibližně 3 019 pracovníků. Mezi hlavní uváděné příčiny patřily nízké mzdy, náročnost práce a nízká atraktivita oboru. <Cite refs={["turn308254search0","turn308254search1"]}/>
Když se o nedostatku personálu mluví, často slyšíme, že je potřeba nové zaměstnance získat. To je samozřejmě důležité. Jenže stejně důležité je udržet ty, kteří už v sociálních službách pracují. Potřebujeme směny, které se dají dlouhodobě zvládat, možnost skutečně čerpat odpočinek a jasná pravidla pro přesčasy. A také takové podmínky, aby člověk neměl pocit, že když si vezme nemocenskou nebo dovolenou, nechá kolegy ve štychu.
Někdy si říkám, že právě tohle je jeden z největších problémů naší práce. Nechceme nechat kolegy v problémech, a tak chodíme na směny navíc. Nechceme zklamat klienty, a tak se snažíme zvládnout i to, co by za běžných okolností dělalo více lidí. Jenže čím déle takhle fungujeme, tím větší je riziko, že jednou vypadne další člověk. A pak už nebude mít kdo zastoupit ani jeho.
Nechci, aby se z péče stala práce, ve které musí každý pořád jen vydržet. Chci mít možnost odvést svou práci dobře, věnovat se seniorům a zároveň vědět, že když onemocním nebo potřebuji volno, provoz se nezhroutí. Protože pokud systém stojí na tom, že zaměstnanci nikdy nesmějí být unavení, nemocní nebo potřebovat odpočinek, nemůže to dlouhodobě fungovat.
Až příště někdo zavolá, že nepřijde do práce, znovu se pokusíme směnu zvládnout. Jen bych si přála, abychom jednou nemusely pokaždé počítat, kolik sil nám ještě zbývá. Aby nás bylo dost nejen na to, abychom péči nějak zajistily, ale také na to, abychom ji mohly dělat dobře.
