Článek
„Nebojte se, všechno bude dobré.“ Tuhle větu říkám seniorům skoro každý den. Když se někdo bojí, že zůstane sám. Když ho něco bolí. Když čeká na telefonát od rodiny nebo má strach, co s ním bude dál. Snažím se mluvit klidně, pohladit ho po ruce a dát mu pocit, že se o něj někdo postará.
Jenže někdy bych sama potřebovala, aby někdo řekl něco podobného mně.
Naše práce není jen o hygieně, jídle a pomoci při oblékání. Často jsme také lidé, kterým se klienti svěřují se svými obavami. Posloucháme příběhy o ztrátě partnera, o dětech, které dlouho nepřijely, o strachu z nemoci i o tom, že už člověk nechce být nikomu na obtíž. Nemůžeme jejich trápení jednoduše vyřešit. Můžeme ale naslouchat a být chvíli s nimi.
A právě to někdy bývá nejtěžší. Vidím, že je někdo smutný, osamělý nebo vystrašený, ale nemám tolik času, kolik bych mu chtěla dát. Čekají další klienti, zvoní signalizace, někdo potřebuje na toaletu a další pomoc s jídlem. Musím se zvednout a jít dál. Přitom vím, že člověk, kterého opouštím, by si ještě potřeboval povídat.
Náročné jsou také chvíle, kdy se zdravotní stav klienta zhoršuje. Člověk, kterého jsem dlouho znala, najednou zeslábne, přestane komunikovat nebo potřebuje mnohem větší pomoc než dřív. Snažím se zachovat profesionalitu, ale nejsem stroj. Když se s někým vídám každý den, vytvoří se mezi námi vztah. A když potom přijde zhoršení nebo úmrtí, nelze vždycky jednoduše zavřít dveře a nechat všechno v práci.
Někdy si náročné situace přehrávám ještě doma. Přemýšlím, jestli jsem mohla udělat něco jinak, jestli jsem někomu věnovala dost času nebo jestli jsem nepřehlédla něco důležitého. V hlavě mi zůstávají věty, které jsem během směny slyšela. A také tváře lidí, kterým jsem nemohla splnit všechna přání.
Nejtěžší je pocit bezmoci. Když vím, že by klient potřeboval delší rozhovor, ale musím dokončit další úkoly. Když bych chtěla zůstat u člověka, který má strach, ale na chodbě už čeká někdo další. Nechci, aby senioři poznali, že jsem unavená nebo že mě některé situace zasáhly. Snažím se jim dodat klid. Jenže vlastní emoce tím nezmizí.
Pomohlo by, kdybychom měli pravidelný prostor mluvit o tom, co zažíváme. Nejen o rozpisu směn a provozních problémech, ale také o situacích, které nás psychicky zatěžují. Aby bylo možné říct, že už je toho moc, aniž by člověk měl pocit, že selhal nebo že není pro tuto práci dost silný.
Jedním z nástrojů takové podpory je supervize. Nejde o kontrolu pracovníka, ale o odborně vedený prostor, kde může bezpečně rozebrat náročné situace, vztahy s klienty i vlastní prožívání. V sociálních službách má význam také týmová podpora, možnost konzultace s vedením a dostupnost další odborné pomoci. MPSV tyto nástroje uvádí jako důležitou součást prevence vyhoření. Ne všude však mají pracovníci stejnou zkušenost s tím, jak pravidelně a prakticky jsou jim dostupné.
Prevence nemůže spočívat jen v tom, že si po směně dáme koupel, půjdeme na procházku a naučíme se lépe odpočívat. Pokud je člověk dlouhodobě přetížený, potřebuje také podporu na pracovišti, dostatek kolegů, prostor pro rozhovor a možnost řešit problémy dřív, než ho úplně vyčerpají.
Pořád mám svou práci ráda. Vím, že pro některé seniory jsme důležitou součástí každodenního života. Nechci přijít o lidskost ani o schopnost vcítit se do jejich trápení. Zároveň ale nechci dojít do bodu, kdy už nebudu mít co nabídnout.
Když dnes někomu řeknu, že všechno bude v pořádku, přeju si, aby to byla pravda. A někdy si tu větu potichu opakuji i cestou domů. Ne proto, že bych potřebovala slyšet prázdné ujištění. Ale proto, že i člověk, který celý den pomáhá druhým, potřebuje vědět, že na to není sám.
