Článek
Když přijde rodina na návštěvu, často slyším: „Tady to máte krásně uklizené.“ Usměju se a poděkuju. Jsem ráda, že si někdo všimne, že je pokoj čistý a všechno na svém místě. Jenže někdy bych si přála, aby se někdo zeptal také na to, co všechno se za tím pořádkem skrývá.
Moje směna nezačíná tím, že vezmu do ruky hadr a utřu prach. Začíná předáváním informací, kontrolou klientů a zjišťováním, kdo co potřebuje. Někdo špatně spal, jiného bolí noha, další má dnes horší náladu nebo odmítá vstát z postele. Každý člověk je jiný a každý den může přinést něco nečekaného.
Ráno kolem šesté třiceti začínám s hygienou. U jednoho klienta je potřeba pomoci s umytím, u dalšího vyměnit inkontinenční pomůcky, převléknout ho a ošetřit pokožku. Někdo zvládne část úkonů sám, jiný potřebuje pomoc téměř se vším. Musím přitom dbát na jeho důstojnost, pohodlí i bezpečí. Nejde jen o rychlé umytí. Je potřeba člověka správně polohovat, podepřít, sledovat jeho reakce a dávat pozor, abych mu nezpůsobila bolest.
Přesun z postele na vozík může vypadat jako jednoduchá věc. Ve skutečnosti ale vyžaduje sílu, správný postup a soustředění. Někdy spolupracuje klient dobře, jindy je unavený, bojí se nebo nedokáže udržet rovnováhu. Musím hlídat jeho pohyb i vlastní záda. A potom to celé zopakuji u dalšího člověka.
Kolem osmé přichází snídaně. Rozdám jídlo, pomáhám těm, kteří se sami nenají, kontroluji, zda mají dostatek tekutin, a sleduji, jestli někdo nepotřebuje další pomoc. Někdo jí pomalu, jiný má potíže s polykáním nebo potřebuje jídlo upravit podle svých možností. Mezitím se ozve zvonek. Jeden klient potřebuje na toaletu, druhý si stěžuje na bolest a třetí hledá brýle, bez kterých nedokáže číst.
Po snídani bych měla uklidit pokoje, vyměnit použité prádlo, doplnit pomůcky a připravit klienty na další část dne. Jenže plán se často rozpadne během několika minut. Někdo se necítí dobře, jinému se udělá nevolno, další potřebuje okamžitou pomoc. V takové chvíli jde všechno ostatní stranou. Musím zachovat klid, vyhodnotit situaci a přivolat zdravotnického pracovníka, pokud je to potřeba.
Dopoledne se střídají další hygienické úkony, toaleta, převlékání, polohování a pomoc při přesunech. K tomu komunikace s klienty, jejich přání a obavy. Někdy stačí pár minut naslouchání, jindy člověk potřebuje uklidnit, protože se bojí nebo nerozumí tomu, co se kolem něj děje. Ani to není práce navíc. Je to součást péče.
Když se konečně dostanu k úklidu, může být skoro poledne. Vynesu odpad, uklidím použité pomůcky, převléknu postel a připravím pokoj. Zvenku to potom vypadá jednoduše: čistá podlaha, ustlaná postel, všechno srovnané. Jenže málokdo vidí, že jsem předtím několikrát zvedala člověka z postele, pomáhala mu s hygienou, převlékala ho, měnila lůžkoviny a řešila situace, které se nedají naplánovat.
Oběd znamená další kolo pomoci. Někteří klienti potřebují jen přinést tác, jiným musím jídlo nakrájet nebo je krmit po malých soustech. Potom uklízím nádobí, pomáhám s hygienou po jídle a připravuji ty, kteří chtějí odpočívat. Odpoledne pokračují návštěvy, rozhovory, doplňování pomůcek a další drobné požadavky. Drobné jsou ale jen na pohled. Když se jich během směny sejde několik desítek, není mezi nimi téměř prostor na oddech.
Někdy mám pocit, že veřejnost vnímá naši práci hlavně podle toho, co je vidět. Uklizený pokoj, čisté oblečení, připravené jídlo. To všechno je důležité, ale je to jen konečný výsledek. Neviditelná zůstává fyzická námaha, opakované zvedání a přesouvání klientů, soustředění při hygieně, trpělivost při jídle i odpovědnost za to, že si všimnu, když se něco změní.
Když na konci směny předávám službu, mám za sebou desítky úkonů a mnoho rozhodnutí, která nikdo zvenčí neviděl. Někdy odcházím unavená tak, že si cestou domů sotva vybavím, co jsem měla nakoupit. Přesto vím, že jsem udělala důležitou práci. Jen bych si přála, aby lidé nehodnotili péči pouze podle toho, jak uklizený pokoj najdou. Za každým čistým prostěradlem a každým spokojeným klientem je člověk, který se o to musel postarat. A jeho práce nekončí tím, že se za ním zavřou dveře pokoje.
