Článek
Každý měsíc je to podobné. Přijde výplata, otevřu bankovní aplikaci a chvíli se dívám na částku, která mi přistála na účtu. V duchu si začnu odečítat nájem, energie, jídlo, dopravu a další běžné výdaje. Někdy přidám i něco, co se nedá odložit – rozbitý spotřebič, léky nebo nedoplatek. A pak mi dojde, že na konci měsíce zase nebude skoro nic.
Pracuji v sociálních službách a svou práci mám opravdu ráda. Neříkám, že je jednoduchá. Je fyzicky i psychicky náročná, ale má smysl. Každý den vidím, že moje pomoc někomu usnadňuje život. Někdy stačí, že klientovi pomůžu zvládnout ráno, jindy že ho vyslechnu nebo uklidním, když má strach. Jsou chvíle, kdy odcházím ze směny unavená, ale s pocitem, že jsem udělala něco důležitého.
Jenže pocit smysluplnosti nezaplatí nájem. A účty nezajímá, že jsem měla náročnou směnu nebo že jsem někomu pomohla prožít lepší den. Potřebuji z výplaty normálně žít. Nejen přežít do dalšího měsíce, ale také si něco odložit, mít rezervu a plánovat budoucnost. To se mi zatím nedaří.
Nejvíc mě trápí představa samostatného bydlení. Chtěla bych mít vlastní místo, kde budu mít jistotu, že se nemusím bát dalšího zvýšení nájmu nebo hledat spolubydlení, abych všechno zvládla zaplatit. Jenže když si propočítám běžné náklady, vychází mi, že bych musela obracet každou korunu. Na nečekané výdaje by nezbylo skoro nic. A představa, že budu celý život pracovat a přitom si nebudu moci dovolit finanční samostatnost, je dost skličující.
Proto občas otevírám pracovní inzeráty. Ne proto, že bych chtěla ze dne na den odejít od klientů nebo že by mě péče přestala zajímat. Hledám nabídky, u kterých je uvedený vyšší plat. Dívám se na pozice mimo sociální služby, někdy i na práci, o které jsem dřív vůbec neuvažovala. Přemýšlím, jestli bych si dokázala zvyknout na jiné prostředí a jestli by mi vyšší příjem vyvážil ztrátu práce, která mi dává smysl.
Není to jednoduché rozhodování. Člověk si v péči vytvoří vztahy s klienty i kolegy. Zná jejich zvyky, ví, kdo potřebuje více času a kdo se rád každé ráno na něco zeptá. Když si představím, že bych jednoho dne nepřišla, není mi to lhostejné. Zároveň ale vím, že nemůžu stavět celý svůj život na tom, že mám práci ráda, i když mi její odměna nestačí na důstojné živobytí.
O penězích se mezi kolegyněmi mluví častěji, než by se možná zdálo. Některé si přivydělávají dalšími směnami, jiné hledají druhou práci. Jenže další hodiny znamenají méně času na odpočinek a rodinu. Člověk může krátkodobě získat pár tisíc navíc, ale dlouhodobě riskuje, že se vyčerpá. A právě únava už je v našem povolání sama o sobě velký problém.
Někdy mám pocit, že se od nás očekává, že budeme pracovat hlavně proto, že je to poslání. Jenže poslání nemůže být náhradou za spravedlivou mzdu. I pečovatelka musí zaplatit bydlení, jídlo, dopravu a všechny ostatní věci jako kdokoli jiný. Potřebuje také myslet na stáří, vytvořit si finanční rezervu a mít možnost rozhodovat o vlastní budoucnosti.
Když zkušené nebo mladé pracovnice odcházejí za lepším výdělkem, není to jen jejich osobní rozhodnutí. Pro zařízení to znamená ztrátu lidí, kteří znají klienty a vědí, jak s nimi pracovat. Zbývající zaměstnanci pak mohou mít více povinností a méně času na každého člověka. A hledání nových kolegů stojí další čas i energii. Pokud má být péče stabilní, musí být možné v ní také dlouhodobě zůstat.
Nechci tvrdit, že vyšší výplata vyřeší všechny problémy sociálních služeb. Potřebujeme také dostatek zaměstnanců, dobré vedení, odpočinek a podmínky, ve kterých se dá pracovat bez ničení vlastního zdraví. Ale mzda je základ. Bez ní se i práce, kterou člověk miluje, může postupně změnit v každodenní dilema.
Zatím jsem výpověď nepodala. Ráno dál chodím na směny a snažím se dělat svou práci dobře. Jenže po každé výplatě se znovu přistihnu, že hledám jiné možnosti. Nechci odcházet od lidí, na kterých mi záleží. Ale také nechci jednou zjistit, že jsem kvůli práci, kterou jsem měla ráda, obětovala vlastní finanční jistotu.
Byla bych ráda, kdybych si mohla vybrat, že v péči zůstanu. Ne proto, že nemám jinou možnost, ale proto, že tu práci chci dělat. A abych se při pohledu na výplatu nemusela pokaždé ptát, jestli si ji ještě můžu dovolit.
