Článek
Nejtěžší chvíle v mé práci někdy nejsou ty, kdy musím někoho zvednout z postele, pomoct mu s hygienou nebo ho nakrmit. Nejtěžší je odejít od člověka, který mě právě potřebuje, ale já u něj nemůžu zůstat. Vidím, že chce ještě něco říct. Že je mu smutno, bojí se nebo se jen potřebuje ujistit, že na něj někdo nezapomněl. A já už vím, že za chvíli musím být v dalším pokoji.
V péči pracuji proto, že mi záleží na lidech. Nikdy jsem si nemyslela, že moje práce bude jen seznam úkonů, které musím splnit. Každý klient má svůj příběh, svoje zvyky, obavy i radosti. Někdo chce vyprávět o rodině, jiný vzpomíná na dobu, kdy ještě chodil do práce. Někdo potřebuje povzbudit, jiný jen chvíli sedět v tichu a vědět, že vedle něj někdo je. Právě tyhle drobné okamžiky podle mě tvoří skutečnou péči.
Jenže směna má svůj rozvrh a úkolů je hodně. Ráno je potřeba pomoci s hygienou, obléknout klienty, připravit je na snídani, rozdat jídlo, uklidit a zkontrolovat, zda někdo nepotřebuje další pomoc. Jeden člověk potřebuje více času, protože se hůř pohybuje. Jiný odmítá spolupracovat, protože má strach nebo nerozumí tomu, co se děje. Další čeká na toaletu. A zatímco se věnuji jednomu, v hlavě už počítám, kolik lidí ještě musím obejít.
Někdy se stane, že si ke klientovi sednu jen na chvilku. Zeptám se, jak se má, pohladím ho po ruce a vyslechnu pár vět. Pak se podívám na hodiny a musím vstát. Ne proto, že by mě jeho vyprávění nezajímalo. Právě naopak. Jenže vím, že na mě čekají další lidé a že i oni potřebují pomoc. Člověk se tak někdy dostává do situace, kdy musí rozhodovat, komu věnuje těch několik minut navíc a koho nechá čekat.
Nejvíc mě zasáhne, když někdo řekne, že celý den nikoho neviděl nebo že se těšil, až za ním přijdu. Vím, že pro něj může být krátký rozhovor jednou z mála příležitostí, kdy má pocit, že je součástí běžného lidského života. Pro mě je to ale další připomínka, že mu nedokážu dát tolik času, kolik by si zasloužil. A někdy si tu bezmoc odnáším domů.
Když se mluví o kvalitě péče, často se hodnotí, zda jsou splněné potřebné úkony, zda je klient čistý, najedený, v bezpečí a zda je všechno správně zaznamenané. To všechno je samozřejmě důležité. Jenže jak se změří, jestli se člověk během dne cítil vyslyšený? Kolik minut rozhovoru potřebuje někdo, kdo přišel o soběstačnost, přátele a často i svůj dosavadní domov? A jak se do tabulek zapisuje pocit bezpečí, který vznikne, když si k němu někdo na chvíli sedne a opravdu ho poslouchá?
Nechci, aby se podceňovala fyzická péče. Hygiena, jídlo, léky a bezpečí jsou nezbytné. Ale důstojnost člověka nekončí tím, že je umytý a převlečený. Potřebuje také možnost rozhodovat o sobě, být oslovován s úctou, nebýt odbýván a mít prostor říct, co ho trápí. Někdy je důležité i obyčejné obejmutí, pokud o něj klient stojí. Jenže blízkost se nedá naplánovat do pěti minut mezi dvěma úkoly.
Kdyby nás bylo na směně dost, mohly bychom práci rozdělit jinak. Jedna pracovnice by pomohla s hygienou, druhá by měla prostor věnovat se lidem, kteří potřebují rozhovor nebo individuální podporu. Pomohlo by také méně administrativy a lepší organizace práce. Především by se ale mělo počítat s tím, že rozhovor s klientem není zbytečná přestávka od práce. Je její součástí.
Někdy si říkám, že lidé, kteří rozhodují o fungování zařízení, by měli strávit celou směnu vedle nás. Nejen sledovat, kolik úkonů jsme zvládly, ale také vidět, kolikrát jsme musely odejít od člověka, který nás ještě potřeboval. Možná by pak bylo jasnější, že kvalita péče se nedá posuzovat jen podle toho, co všechno jsme stihly.
Nechci odcházet z pokoje s pocitem, že jsem někoho odbyla. Chci mít čas vyslechnout člověka, který se bojí, uklidnit toho, komu se stýská, a chvíli si povídat s někým, kdo celý den čeká na lidské slovo. Ne vždycky je potřeba velké gesto. Někdy stačí ruka na rameni a pár minut opravdového zájmu.
Jenže dokud budu muset po každém takovém okamžiku myslet na dalších deset lidí, budu mít pocit, že nestíhám to nejdůležitější. Ne proto, že bych nechtěla. Ale proto, že péče bez času na člověka se postupně mění v plnění úkolů. A nikdo z nás by nechtěl, aby právě takhle jednou někdo pečoval o něj.
