Článek
Když jsem si kdysi představovala práci pečovatelky, myslela jsem hlavně na lidi. Na pomoc při vstávání, hygieně, oblékání, jídle a na rozhovory s těmi, kteří už většinu dne tráví sami. Věděla jsem, že práce bude náročná a že budu muset zvládat i věci, které nejsou příjemné. Nečekala jsem ale, kolik času strávím vyplňováním formulářů, zapisováním úkonů a kontrolováním dokumentace.
Každá směna má svůj seznam povinností. Musím vědět, kdo potřebuje jakou pomoc, co se změnilo v jeho zdravotním stavu, zda jedl, pil, jak zvládl hygienu a jestli se nestalo něco, co je potřeba předat kolegům. Všechny důležité informace mají být zaznamenané. Rozumím tomu. Když se u klienta něco stane, musí být jasné, co se dělo, kdo situaci řešil a jaká opatření následovala. Dokumentace chrání klienty i zaměstnance.
Jenže zápisy se samy neudělají. A když je na směně málo lidí, přednost dostane přímá péče. Senior čeká na pomoc s toaletou, další potřebuje převléknout a někdo jiný volá, protože se necítí dobře. Nemůžu přece říct, že teď nemám čas, protože musím vyplnit záznam. Tak jdu od jednoho člověka k druhému a administrativu odkládám na později.
Jenže později často znamená konec směny. Ostatní už pomalu předávají službu nebo odcházejí domů, zatímco já ještě sedím u počítače a snažím se vzpomenout, co všechno se během dne stalo. Doplňuji záznamy, kontroluji údaje a přemýšlím, jestli jsem na něco nezapomněla. Někdy už jsem unavená natolik, že musím každou větu číst znovu. Přitom vím, že dokumentace musí být přesná.
Nejde jen o několik minut navíc. Když se podobná situace opakuje, člověk si postupně zvykne, že jeho pracovní den nekončí ve chvíli, kdy skončí služba. Zůstává déle, aby všechno dokončil, nebo si práci přenáší do další směny. A někdy se stane, že si ani nestihne v klidu sednout a najíst se. Domů pak odcházím s pocitem, že jsem celý den pracovala, ale stejně jsem nestihla všechno, co se ode mě očekává.
Nejhorší na tom je, že kvůli administrativě přicházím o čas, který bych raději věnovala klientům. Někdy se senior chce na něco zeptat, potřebuje vysvětlit, co se bude dít, nebo si jen popovídat. Já ale v hlavě počítám, kolik zápisů ještě musím dokončit. Nechci ho odbýt, ale zároveň vím, že mě čekají další povinnosti. Člověk se pak cítí rozpolcený mezi tím, co potřebují lidé, a tím, co musí být zaznamenáno.
Administrativa sama o sobě není zbytečná. Bez předávání informací by péče nebyla bezpečná a návazná. Problém nastává ve chvíli, kdy se množství evidence nevejde do běžné pracovní doby a zaměstnanci ji musí dohánět po službě. Pak už nejde jen o papírování. Jde o to, jak je práce v zařízení zorganizovaná, kolik lidí ji vykonává a zda mají na všechny povinnosti skutečně vyhrazený čas.
Pomohlo by, kdyby se jednotlivé formuláře a záznamy pravidelně kontrolovaly. Zda se některé informace nezapisují opakovaně, zda není možné údaje sdílet mezi systémy a jestli každý požadovaný záznam skutečně slouží péči nebo bezpečnosti klienta. Část administrativy by také mohla být lépe rozdělena mezi pracovníky podle jejich kompetencí. A především by se mělo počítat s tím, že dokumentování péče je součástí pracovní doby, nikoli úkol navíc, který si zaměstnanec dodělá po odchodu domů.
Důležité je také to, aby se práce navíc řádně evidovala a aby bylo jasné, jak se za ni zaměstnanci odměňují. Není správné, když se předpokládá, že člověk zůstane déle jen proto, že chce mít všechno v pořádku. Odpovědnost za organizaci práce nemůže ležet pouze na jednotlivé pečovatelce.
Když se mě někdo zeptá, co mi na práci vadí nejvíc, neřeknu, že vyplňování dokumentace. Chápu, proč je potřeba. Vadí mi, že na ni často není vyhrazený čas, a přesto se očekává, že bude hotová. Vadí mi, že zatímco sedím u počítače, někdo čeká na mou pomoc. A vadí mi, že po náročné směně někdy zůstávám déle, i když už sama potřebuji odpočinek.
Chtěla bych, aby se o kvalitě péče rozhodovalo také podle toho, kolik času mají zaměstnanci na skutečnou práci s lidmi. Nejen podle toho, jestli jsou vyplněné všechny kolonky. Protože za každým záznamem je člověk, který potřebuje pomoc, pozornost a bezpečí. A právě kvůli němu jsem tu práci původně začala dělat.
