Článek
Ten den jsem si říkala, že udělám něco hezkého.
„Dneska vám uvařím oběd,“ oznámila jsem seniorům.
Nastalo ticho.
Takové to zvláštní ticho, kdy člověk neví, jestli právě sklidil obdiv, nebo způsobil všeobecné zděšení.
Paní Marie se na mě podívala přes brýle.
„A co budete vařit?“
„Kuře na paprice.“
Další ticho.
„A umíte ho?“
To byla velmi osobní otázka.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem sebevědomě.
V tu chvíli jsem ještě netušila, že jsem právě zahájila konkurz na kuchařku před porotou, která má dohromady odvařeno asi sto padesát let.
Začala jsem cibulí.
Nakrájela jsem ji na kousky a hodila do hrnce.
„Moc velká,“ ozvala se paní Marie.
„Co?“
„Cibule.“
„Vždyť se rozvaří.“
„Ale mohla by být menší.“
Zamíchala jsem.
„A teď co?“
„Osmažit.“
„To právě dělám.“
„Málo.“
Přidala jsem trochu oleje.
„Moc.“
Zastavila jsem se s lahví v ruce.
„Tak kolik?“
Paní Marie pokrčila rameny.
„To se pozná.“
Samozřejmě.
V tu chvíli mi došlo, že jsem vstoupila do světa, kde se množství ingrediencí neměří v gramech, ale zkušeností.
Pak přišla na řadu paprika.
„Kolik jí tam mám dát?“
„Tak akorát.“
Začínala jsem mít podezření, že slovo „akorát“ je základní jednotkou seniorského vaření.
Přidala jsem papriku.
„A teď podlít.“
Podlila jsem.
„Málo.“
Podlila jsem víc.
„Teď zase moc.“
Chvíli jsem mlčky stála nad hrncem a přemýšlela, jestli není jednodušší objednat pizzu.
Jenže pak se do vaření zapojil pan Karel.
„Já bych tam dal trochu majoránky.“
„Do kuřete na paprice?“
„Proč ne?“
„Protože…“
Nedokončila jsem větu. Věděla jsem, že nemám dostatečné argumenty.
Paní Marie mezitím otevřela skříňku.
„A kde máte bobkový list?“
„Vlevo.“
„Tady není.“
„Tak vpravo.“
„Tady taky ne.“
Začala jsem hledat.
Po pěti minutách jsme ho našli v šuplíku s vařečkami.
Nikdo nevěděl, jak se tam dostal.
Nikdo to neřešil.
Seniorům zjevně nevadí chaos, pokud přesně vědí, kde je.
Když se začala vařit omáčka, přišel další problém.
„Ochutnat,“ řekla paní Marie.
Ochutnala jsem.
„Dobrý.“
Pan Karel ochutnal také.
„Málo soli.“
Dosolila jsem.
Paní Marie ochutnala.
„Teď moc.“
Začínala jsem chápat, proč některé recepty říkají „solíme podle chuti“. Jen už mi nebylo jasné, podle čí chuti.
Nakonec jsme se shodli na kompromisu.
Tedy oni se shodli.
Já jsem poslušně přidávala a ubírala.
Pak přišla smetana.
„Pomalu,“ upozornila mě paní Marie.
Lila jsem pomalu.
„Ještě pomaleji.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že nalévám smetanu při chirurgickém zákroku.
Když bylo hotovo, položila jsem hrnec na stůl.
„Tak,“ řekla jsem. „Oběd.“
Seniorové se na sebe podívali.
Ochutnali.
Nastalo ticho.
Tentokrát bylo jiné.
Příjemné.
„Je to dobré,“ řekl pan Karel.
Spadl mi kámen ze srdce.
„Ale…“
Samozřejmě.
Vždycky přijde ale.
„Příště bych tam dala víc papriky.“
Přikývla jsem.
„Dobře.“
„A cibuli menší.“
„Dobře.“
„A trochu víc smetany.“
„Dobře.“
„A maso bych krájela jinak.“
„Dobře.“
„A knedlík…“
„Počkejte,“ zarazila jsem ji. „Knedlík jsem nedělala.“
„To právě říkám.“
Nakonec jsme oběd snědli.
A já jsem si uvědomila, že jsem původně chtěla seniory nakrmit, ale ve skutečnosti jsem přišla na kuchařský kurz. Bez přihlášky, bez školného a s velmi přísnou komisí.
Od té doby už se do vaření pouštím opatrně.
Když řeknu, že dnes budou brambory, ozve se minimálně pět názorů na to, jak je správně uvařit.
Když udělám polévku, někdo mi vysvětlí, že se nejdřív musí zatáhnout zelenina.
A když se zeptám, kolik soli mám dát, dostanu stále stejnou odpověď:
„Tak akorát.“
A tak vařím.
Učím se.
Ochutnávám.
A hlavně poslouchám.
Protože jestli jsem za tu dobu něco pochopila, tak to, že člověk může mít recept na papíře, ale skutečné vaření se někdy začne až ve chvíli, kdy do kuchyně vejdou senioři.
