Článek
Je mi pětapadesát a čím dál častěji si při cestě do práce kladu otázku, jak dlouho to ještě vydržím. Ne jestli mě moje práce pořád baví. Baví. Po tolika letech už poznám, kdy se senior bojí, kdy potřebuje povzbudit a kdy mu nejvíc pomůže obyčejná lidská blízkost. Jenže samotná chuť pomáhat někdy nestačí. Tělo má svoje hranice a já mám pocit, že se k nim pomalu blížím.
V péči pracuji velkou část svého života. Zažila jsem změny, nové postupy i období, kdy se slibovalo, že práce bude jednodušší a podmínky lepší. Jenže základ zůstává stejný. Pomáháme lidem vstávat, přesouvat se, oblékat, umývat a zvládat chvíle, kdy jsou odkázaní na druhé. Je to práce, která vyžaduje trpělivost, pozornost a cit, ale také sílu. A právě ta mi začíná chybět častěji, než bych si chtěla přiznat.
Ráno někdy vstávám z postele pomalu, protože mě bolí záda. Kolena cítím při každém schodu a po náročné směně mám problém najít polohu, ve které by se mi ulevilo. Dřív jsem podobné potíže přecházela. Říkala jsem si, že jsem jen unavená a že po volném dni bude lépe. Dnes už vím, že únava se může hromadit a že několik hodin spánku nemusí stačit, aby se člověk dal dohromady.
Nejtěžší je představa, že takhle mám pracovat ještě řadu let. Když se řekne důchod, člověk si představí dobu, kdy si konečně odpočine. Jenže pro mě je to zatím vzdálený bod na obzoru. Nevím, v jakém stavu k němu dojdu. Bojím se, že jednou nebudu schopná svou práci vykonávat, ale zároveň si neumím představit, co by se stalo, kdybych musela odejít dřív. Z čeho bych žila? Našla bych jinou práci, když většinu profesního života věnuji péči a moje tělo už nezvládá všechno, co dřív?
O těchto obavách mluvíme s kolegyněmi. Nejsou jen moje. Některé z nás mají dlouhodobé zdravotní potíže, jiné se vracejí po pracovní neschopnosti a snaží se znovu zapadnout do běžného provozu. Často máme tendenci bolest zlehčovat. Člověk nechce vypadat, že si stěžuje, a už vůbec nechce přidělávat práci ostatním. Když je personálu málo, každá nepřítomnost je znát. Jenže právě tento pocit odpovědnosti nás někdy vede k tomu, že chodíme do práce i ve chvíli, kdy bychom potřebovaly léčbu a odpočinek.
Nechci tvrdit, že každá pečovatelka po padesátce svou práci nezvládá. Zkušenost je naopak velká výhoda. Člověk umí lépe odhadnout situaci, zachovat klid a všimnout si změn, které by jinému unikly. Ale zkušenost nemůže nahradit dostatek lidí, vhodné pomůcky ani čas na zotavení. A neměla by být důvodem, proč se od nás očekává, že vydržíme cokoli.
Pomohlo by, kdyby se zaměstnavatelé více zajímali o to, jak mohou lidé v péči pracovat i ve vyšším věku, aniž by si ničili zdraví. Někde by mohly pomoci kratší nebo jinak rozvržené směny, jinde možnost přejít na méně fyzicky náročné úkoly, pravidelná zdravotní prevence či lepší vybavení pro přesuny klientů. Důležité je také nebát se o potížích mluvit včas. Ne až tehdy, kdy už člověk nemůže vstát z postele nebo je tak vyčerpaný, že se nedokáže soustředit.
Zůstává ale otázka, jestli na taková opatření bude v provozu skutečně prostor. Péče musí být zajištěná každý den, bez ohledu na to, kolik zaměstnanců je nemocných nebo kolik jich už práci fyzicky nezvládá. Pokud systém stojí na tom, že lidé budou dlouhodobě pracovat přes své možnosti, nemůže být řešením jen jejich osobní odolnost. Musí se hledat způsob, jak práci nastavit tak, aby ji člověk mohl vykonávat dlouhodobě a bezpečně.
Pořád chci být užitečná. Nechci se vzdát práce, která pro mě měla a stále má smysl. Chci ale mít také možnost zestárnout, aniž bych se každé ráno bála, jestli mě vlastní tělo nezradí. Nechci jednou sama potřebovat pomoc jen proto, že jsem se příliš dlouho snažila zvládnout všechno bez ohledu na sebe.
Když dnes přemýšlím o důchodu, nepředstavuji si žádný velký luxus. Jen ráno bez strachu z další směny, procházku bez bolesti a dost sil na obyčejný život. Připadá mi zvláštní, že člověk, který celý život pomáhá druhým důstojně žít, musí mít obavy, jestli mu po letech práce zůstane dost zdraví na vlastní stáří.
Nechci, aby péče byla prací, kterou člověk musí opustit ve chvíli, kdy už ho úplně vyčerpala. Chtěla bych, aby se v ní dalo zůstat i s přibývajícím věkem, pokud o to člověk stojí. Aby zkušené pracovnice nemusely volit mezi zdravím a výplatou. A abych se jednou nemusela ohlížet za svým pracovním životem s pocitem, že jsem se dokázala postarat o tolik lidí, ale na sebe mi už síly nezbyly.
