Článek
Když jsem nastupovala do práce v domově důchodců, byla jsem připravená na ledacos. Na brzké vstávání, na neustálé hledání brýlí, které jsou celou dobu na hlavě, i na otázky, které se opakují s frekvencí budíku.
Na co jsem ale připravená nebyla, byl místní romantický život.
Ten totiž existuje. A je překvapivě aktivní.
Začíná to nenápadně.
„Slečno, vy jste ale hodná,“ řekne dědeček a usměje se způsobem, který by v jiném prostředí znamenal začátek konverzace.
Tady to znamená začátek něčeho mnohem komplexnějšího.
„Děkuju,“ odpovím profesionálně.
„A taky jste šikovná,“ pokračuje.
„To ráda slyším.“
„A hezká,“ dodá po krátké pauze, aby to mělo správný dramatický efekt.
A v tu chvíli víte, že jste se právě stala součástí flirtu.
Nejvýraznějším představitelem tohoto žánru je u nás pan Král.
Pan Král má styl.
Neuspěchá to.
Buduje si to.
Začne komplimentem.
Pokračuje nenápadnou konverzací.
A pak přijde s větou, která má zřejmě vyvolat dojem nenucenosti:
„Kdybyste neměla práci, tak bych vás někam pozval.“
„Kam?“ zeptám se jednou ze zvědavosti.
Zamyslí se.
„No… třeba na oběd.“
„My máme oběd tady.“
„Tak na večeři.“
„My máme večeři taky tady.“
Chvíli ticho.
„Tak na snídani.“
Musím uznat, že vytrvalost se cení.
Flirtování v domově důchodců má ale ještě jednu zajímavou vlastnost.
Není individuální.
Je kolektivní.
Jakmile jeden dědeček začne, ostatní se inspirují.
„Slečno, vy jste dneska nějak hezčí,“ řekne pan Novák.
„Já jsem dneska stejná jako včera,“ odpovím.
„No právě,“ přikývne spokojeně.
Pan Dvořák na to jde jinak.
Ten volí humor.
„Kdybyste byla o padesát let starší, tak si vás vezmu,“ oznámí mi.
„A kdybyste byl o padesát let mladší?“ zeptám se.
Podívá se na mě a řekne: „Tak bych si vás vzal dvakrát.“
Logika opět vítězí.
Zajímavé je, že flirtování se neomezuje jen na personál.
Občas probíhá i mezi samotnými seniory.
A to je teprve kapitola sama pro sebe.
Paní Novotná jednou dostala od pana Krále bonbon.
„To je pro vás,“ řekl slavnostně.
Paní Novotná se usmála.
„Děkuju.“
Pan Král se otočil na mě a šeptem dodal: „Ale vám bych dal větší.“
Romantika srovnávací metodou.
Největší výzvou pro pečovatelku ale není samotný flirt.
Je to jeho koordinace.
Protože když pomáháte jednomu dědečkovi s kabátem a druhý mezitím pronese: „Slečno, já bych vás taky potřeboval,“ musíte velmi rychle vyhodnotit, jestli jde o praktickou pomoc, nebo o další pokus o navázání vztahu.
A často je to kombinace obojího.
Jednou jsem pomáhala panu Novákovi na pokoj.
„Vy jste zlatá,“ řekl mi.
„To je moje práce.“
„Já vím,“ přikývl. „Ale stejně bych vás chtěl unést.“
Zastavila jsem se.
„Prosím?“
„No… kdybych mohl,“ upřesnil.
Ocenila jsem realistický přístup.
A víte, co je na tom všem nejhezčí?
Že to není nepříjemné.
Není to vtíravé.
Je to milé.
Trochu starosvětské.
Trochu nešikovné.
A hodně upřímné.
Protože když vám někdo řekne „slečno, vy jste ale hodná“, nemyslí tím nic složitého.
Myslí tím přesně to.
A možná ještě něco navíc.
Když jsem jednou odcházela z práce, pan Král na mě zavolal:
„Slečno!“
Otočila jsem se.
„Ano?“
„Zítra přijdete?“
„Ano.“
Usmál se.
„Tak to se mám na co těšit.“
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že v domově důchodců má romantika úplně jinou podobu.
Nejde o velká gesta.
Nejde o drahé večeře.
Jde o malé věty, které se opakují.
O úsměvy.
A o to, že někdo čeká, že zítra přijdete.
A upřímně – začít větou „slečno, vy jste ale hodná“ není vlastně vůbec špatný způsob.
