Článek
Když jsem se rozhodla pracovat jako pečovatelka, věděla jsem, že mě nečeká jednoduchá práce. Počítala jsem s tím, že budu pomáhat seniorům s hygienou, oblékáním, jídlem nebo pohybem. Věděla jsem, že někteří budou potřebovat více trpělivosti, jiní povzbuzení a další třeba jen někoho, kdo si s nimi na chvíli sedne a vyslechne je. Právě v tom jsem viděla smysl své práce. Postupně jsem ale zjistila, že péče o klienty je jen část toho, co musím během směny zvládnout.
Pracovní den začíná obvyklými povinnostmi. Je potřeba pomoci lidem vstát, umýt se, obléknout a připravit na snídani. Každý má jiné potřeby a jinou míru soběstačnosti. Někomu stačí podat ruku, jinému musím pomoci téměř se vším. Do toho je potřeba sledovat, zda klienti dostali, co potřebují, reagovat na jejich přání a řešit situace, které se nedají naplánovat. Už samotná péče dokáže zaplnit celou směnu.
Jenže pak přicházejí další úkoly. Když chybí někdo v kuchyni, je potřeba zajistit, aby klienti dostali jídlo. Když není uklízečka, někdo musí vyřešit nepořádek a postarat se o čistotu. K tomu přibývají záznamy, dokumentace a další administrativní povinnosti. Člověk postupně zjišťuje, že kromě své práce musí zvládat také část práce ostatních.
Samozřejmě chápu, že provoz zařízení se musí zajistit. Senioři potřebují jíst, mít kolem sebe čisté prostředí a dostat pomoc, kdykoli ji potřebují. Když někdo onemocní nebo chybí zaměstnanec, problémy se nedají jednoduše odložit na další den. Jenže pokud se podobné situace opakují, začíná být obtížné všechno zvládnout tak, jak by člověk chtěl.
Nejtěžší je pro mě vědomí, že čas, který věnuji vedlejším úkolům, mi potom chybí u klientů. Když musím řešit další provozní povinnosti, nemohu se věnovat seniorům tak dlouho, jak by potřebovali. Někdy bych si s někým ráda chvíli popovídala, vyslechla jeho starosti nebo mu pomohla s něčím, co není bezprostředně nutné, ale zpříjemnilo by mu to den. Jenže v hlavě už mám další úkoly a vím, že mě čeká ještě spousta práce.
Právě to mě trápí nejvíc. Nechci, aby se péče změnila jen v plnění seznamu povinností. Člověk není položka v dokumentaci a důstojná péče není jen o tom, že je umytý, oblečený a dostane jídlo. Senioři potřebují také pozornost, lidský kontakt a pocit, že na ně někdo má čas. Když je ale pracovníků málo a každý musí zastávat několik rolí, je stále těžší jim to všechno poskytnout.
Další problém je únava. Když se během směny střídá fyzicky náročná péče s dalšími úkoly, člověk nemá mnoho prostoru na oddech. Musí přemýšlet nad tím, co je nejurgentnější, co nesmí zapomenout a co ještě musí stihnout před koncem pracovní doby. Někdy mám pocit, že celý den jen přebíhám od jedné povinnosti ke druhé. Na konci směny jsem vyčerpaná, ale zároveň vím, že ne všechno se podařilo udělat tak, jak bych si představovala.
Přitom nejde o to, že bych nechtěla pomoci kolegům nebo odmítala práci, která je potřeba. V sociálních službách musí lidé spolupracovat a občas je nutné zastoupit někoho, kdo chybí. Rozdíl je ale mezi výjimečnou pomocí a situací, kdy se další povinnosti stávají běžnou součástí pracovního dne. Pokud se dlouhodobě počítá s tím, že jeden člověk zvládne několik různých činností, aniž by se upravily jeho ostatní úkoly, někde se musí projevit, že už na všechno nestačí.
Ptám se proto, kdo vlastně rozhoduje o tom, co všechno má pečovatelka během směny dělat. Je její pracovní náplň nastavená tak, aby se mohla soustředit na klienty, nebo se postupně rozšiřuje podle toho, co zrovna není zajištěno? A když přibývají nové povinnosti, ubývá zároveň něco jiného? Bez jasných odpovědí se snadno stane, že se od zaměstnanců očekává stále více, aniž by měli k dispozici více času nebo lidí.
Podle mě je potřeba začít tím, že se skutečně zmapuje, co pečovatelky během směny dělají. Kolik času věnují přímé péči, kolik administrativě a kolik úkolům, které by za běžných okolností zajišťovali jiní zaměstnanci. Teprve potom lze rozumně rozhodnout, kde je potřeba posílit personál, co se dá organizačně změnit a které povinnosti lze omezit nebo lépe rozdělit.
Nechci pracovat v prostředí, kde se každý den jen snažím všechno stihnout. Chci mít čas dělat svou práci pořádně. Chci, aby senioři dostali nejen základní pomoc, ale také pozornost a respekt. A chci, aby se při plánování provozu počítalo s tím, že i pečovatelka má jen dvě ruce a omezené množství času.
Do této profese jsem šla proto, abych pečovala o lidi. Ne proto, abych se snažila nahradit několik chybějících zaměstnanců najednou. Pokud má být péče kvalitní a důstojná, musí mít pracovníci podmínky, které jim umožní ji skutečně poskytovat. Protože když se od pečovatelky očekává, že zvládne všechno, může nakonec nejvíce času chybět právě těm, kvůli kterým tam je.
