Článek
Každá směna začíná stejně.
Člověk přijde, převlékne se, uvaří si kávu a v duchu si řekne: Dneska to bude v klidu.
Tohle jsem si řekla i já.
Byla jsem odpočatá, připravená a měla jsem dokonce plán.
Na papíře vypadal dokonale.
Nejdřív snídaně, potom léky, hygiena, uklidit pokoje, připravit oběd a pak už bude čas na chvíli si sednout.
Vydržel mi asi pět minut.
První komplikace přišla hned po snídani.
Paní Alena se na mě podívala a oznámila:
„Já dneska nejím.“
„Proč?“
„Protože nemám hlad.“
Podívala se na talíř.
„Ale tu buchtu bych si dala.“
Tak jsme začali vyjednávat.
Buchta zvítězila.
Můj plán prohrál.
Pak se ozval pan Karel.
„Paní pečovatelko, nejdou mi hodinky.“
Podívala jsem se na ně.
Šly.
Jen ukazovaly špatný čas.
„Kolik je?“
„Osm.“
„Tak vidíte.“
„Ne. Mně ukazují deset.“
„Tak jsou rozbité.“
„Nejsou. Já jsem si je včera natahoval.“
Některé věci se prostě nedají vysvětlit.
Když jsem konečně dokončila ranní kolečko, zjistila jsem, že mi zvoní telefon.
Volala kolegyně.
„Prosím tě, nevíš, kde je klíč od skladu?“
„Nevím.“
„A nemáš ho náhodou u sebe?“
Podívala jsem se do kapsy.
Samozřejmě tam byl.
V tu chvíli jsem si řekla, že se raději přestanu snažit plánovat.
Jenže den pokračoval.
Při přípravě oběda jsem zjistila, že nemáme jednu z hlavních surovin.
„To nevadí,“ řekla jsem si.
Vadilo.
Hodně.
Tak jsem začala improvizovat.
Když člověk pracuje v péči, zjistí, že improvizace není dovednost. Je to životní styl.
Oběd se nakonec podařil.
Tedy podařil se natolik, že ho nikdo nevrátil do kuchyně.
To považuji za úspěch.
Po obědě jsem si v duchu naplánovala deset minut klidu.
Sednu si.
Napiju se.
Možná si i vydechnu.
Sedla jsem si.
Vtom se otevřely dveře.
„Paní pečovatelko?“
Byl to pan František.
„Ano?“
„Nevíte, kde mám brýle?“
„Máte je na hlavě.“
Sáhl si na hlavu.
„Aha.“
Odešel.
Za třicet vteřin se vrátil.
„A kde mám noviny?“
„Na stole.“
„Aha.“
Odešel.
Sedla jsem si znovu.
Tentokrát jsem stihla napít se.
Pak přišla paní Marie.
„Nemohla bych dostat čaj?“
„Samozřejmě.“
Uvařila jsem čaj.
„Ale já chtěla kávu.“
Dobře.
Udělala jsem kávu.
„Vlastně radši čaj.“
V tu chvíli jsem pochopila, že můj dnešní odpočinek je stejně realistický jako dovolená na Marsu.
Odpoledne už jsem se nesnažila nic plánovat.
Prostě jsem čekala, co přijde.
Přišlo všechno.
Někdo hledal ponožku.
Někdo hledal ovladač.
Někdo hledal brýle, které měl v ruce.
Jednomu seniorovi nešel televizor, přestože byl vypnutý.
Další chtěl vědět, jestli už bude večeře, přestože jsme právě dojedli oběd.
A pan Karel se mě třikrát zeptal, jestli už mám po směně.
„Ještě ne.“
„A kdy budete mít?“
„Až skončí směna.“
„A kdy končí?“
Podívala jsem se na hodiny.
„Za hodinu.“
„Tak to už je skoro.“
Ano.
Skoro.
V tu chvíli jsem už neměla plán. Neměla jsem energii a začínala jsem mít podezření, že moje káva někde tajně odtekla.
Pak se ale stalo něco zvláštního.
Paní Alena za mnou přišla a řekla:
„Dneska jste nějaká unavená.“
„Trochu.“
Usmála se.
„Tak si běžte na chvíli sednout.“
Podívala jsem se na ni.
„A kdo vás bude obsluhovat?“
„Nikdo. Já si poradím.“
A najednou jsem si uvědomila, že přesně o tom ta práce je.
Ne o dokonalém plánu.
Protože dokonalý plán v péči existuje přibližně stejně dlouho jako čerstvě uklizený stůl.
Chvíli.
Pak někdo něco potřebuje, něco se rozbije, někdo zapomene, někdo hledá, někdo zavolá a někdo se rozhodne, že dnes rozhodně nebude jíst to, co včera miloval.
Moje směna nakonec skončila.
Odcházela jsem unavená, ale spokojená.
A cestou domů jsem si říkala, že zítra budu zase chytřejší.
Naplánuju si směnu.
Tentokrát pořádně.
Možná dokonce na deset minut dopředu.
Protože pět minut už jsem evidentně zvládla.
