Článek
Někdy stačí několik minut a celá směna se změní v závod s časem. Jeden klient potřebuje pomoci vstát z postele, druhý čeká na hygienu, další zvoní, protože musí na toaletu. Do toho se ozve paní, která se necítí dobře a potřebuje, abych za ní okamžitě přišla. V takových chvílích bych potřebovala být na několika místech současně. Jenže jsem jen jeden člověk a moje ruce, síly i čas mají své hranice.
Když nastupuji na směnu, snažím se nejprve zjistit, co je potřeba udělat a kdo potřebuje největší pomoc. Každý klient má svůj režim a své potřeby. Někteří zvládnou část běžných činností sami, jiní jsou zcela odkázaní na pomoc druhého člověka. Vím, že pro ně není jednoduché čekat. Když někdo potřebuje na toaletu, nemůže vždy odložit svou potřebu o půl hodiny. Když se někdo bojí nebo ho něco bolí, pouhé čekání může být velmi nepříjemné.
Snažím se proto práci rozdělit tak, abych zvládla všechno, co je nutné. Jenže když je na směně málo zaměstnanců, plán rychle přestává platit. Sotva začnu pomáhat jednomu člověku, ozve se další. Přeruším práci, protože někdo potřebuje okamžitou pomoc, a v hlavě už počítám, co všechno jsem ještě nestihla. Když se vrátím k původnímu úkolu, čekají na mě další povinnosti.
Nejtěžší jsou situace, kdy musím rozhodovat, kdo počká. Ne proto, že bych některého klienta považovala za méně důležitého, ale protože nemohu vyhovět všem současně. Přednost musí dostat situace, které nesnesou odklad, a ostatní potřeby se snažím vyřídit co nejdříve. Přesto vím, že člověk, který čeká, může mít pocit, že na něj nikdo nemyslí. A právě to mě trápí.
Když senior zazvoní a já nemohu okamžitě přijít, neznamená to, že jeho volání neslyším nebo že mi na něm nezáleží. Znamená to, že právě pomáhám někomu jinému. Jenže z pohledu člověka, který leží v posteli, potřebuje na toaletu nebo se bojí, může být každá minuta dlouhá. Nemusí vědět, že o pár dveří dál se snažím zvládnout jinou náročnou situaci. Vidí jen to, že čeká a pomoc nepřichází tak rychle, jak by potřeboval.
Právě v tom je nedostatek personálu tak závažný. Nejde jen o to, že mají zaměstnanci více práce a jsou unavení. Jde také o to, kolik času mohou skutečně věnovat lidem, o které pečují. Pokud je pracovníků málo, nezbývá tolik prostoru na rozhovor, uklidnění, doprovod nebo pomoc s činnostmi, které nejsou v danou chvíli naléhavé, ale pro důstojný život jsou důležité.
Přitom nikdo z nás nechce odvádět svou práci napůl. Chci, aby každý klient dostal potřebnou pomoc včas, aby se cítil bezpečně a aby věděl, že se na nás může spolehnout. Jenže samotná snaha nestačí. Nemohu si přidat další ruce ani zastavit čas. Když musím během jediné směny zvládnout více úkolů, než se dá reálně stihnout, nakonec se dostávám pod tlak, který není dobrý ani pro mě, ani pro lidi, o které se starám.
Podobné situace navíc nekončí odchodem z práce. Člověk si je často nese v hlavě domů. Přemýšlí, jestli někde nemohl přijít dříve, jestli někdo nečekal zbytečně dlouho a jestli se nedalo něco udělat lépe. Přitom část problému vůbec nemusí být v jeho schopnostech nebo ochotě pracovat. Může spočívat v tom, že provoz není dostatečně personálně zajištěný.
Nedostatek pracovníků v sociálních službách není pouze pocitem jednotlivých zaměstnanců. Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR v únoru 2025 upozornila na chybějící tisíce pracovníků v oboru. Takový stav vyvolává otázku, jak mají zařízení zajistit kvalitní péči, pokud nemají dostatek lidí na pokrytí všech potřeb klientů. Samotné doplňování pracovních míst navíc nestačí, pokud se nedaří zaměstnance udržet kvůli náročným směnám, fyzickému vyčerpání nebo neodpovídajícímu finančnímu ohodnocení.
Potřebujeme proto nejen více pracovníků, ale také takové podmínky, aby v této profesi chtěli zůstávat. Důležité je plánovat směny podle skutečných potřeb klientů, mít možnost zastoupit kolegu při nemoci a zajistit, aby zaměstnanci nebyli dlouhodobě nuceni pracovat na hranici svých možností. Pomoci může také lepší organizace práce a dostupnost dalších odborných pracovníků, kteří převezmou úkoly odpovídající jejich profesi.
Stejně důležité je přestat vnímat čekání na pomoc jako pouhou provozní nepříjemnost. Pro člověka, který je odkázaný na druhé, jde o jeho každodenní život, pocit bezpečí a důstojnost. Nikdo nechce ležet v posteli a čekat, až si na něj někdo najde čas. A žádná pečovatelka nechce být v situaci, kdy ví, že by měla pomoci hned, ale právě pomáhá někomu jinému.
Nechci, aby se z nedostatku personálu stala běžná omluva pro všechno, co se nestíhá. Chci, aby se o něm mluvilo jako o problému, který je potřeba skutečně řešit. Protože když na směně chybějí lidé, nejde jen o pohodlí zaměstnanců. Jde o to, zda se člověk, který potřebuje pomoc, dočká včasné a důstojné péče.
A já nechci odcházet ze směny s pocitem, že jsem musela někoho nechat čekat jen proto, že jsem nemohla být všude najednou. Chci mít jistotu, že když jeden senior zavolá o pomoc a druhý čeká na hygienu, bude nás na směně dost, abychom se mohli postarat o oba.
