Článek
Každý den chodím do práce, abych pomáhala lidem, kteří se bez cizí pomoci neobejdou. Starám se o seniory, pomáhám jim s hygienou, oblékáním, jídlem i dalšími běžnými činnostmi. Snažím se, aby se cítili důstojně, aby věděli, že na své problémy nejsou sami a že se na mě mohou spolehnout. Když ale skončím směnu a vrátím se domů, čekají na mě moje vlastní starosti. Musím zaplatit bydlení, nakoupit jídlo, pořídit hygienické potřeby a nějak vyjít do další výplaty.
Ve veřejném svědectví jsem popsala svou finanční situaci tak, že mi po zaplacení nájmu a dalších výdajů zbývá přibližně 1 400 korun. Je to částka, ze které mám pokrýt další běžné potřeby. Jídlo, drogerii, dopravu a všechno, co člověk během měsíce potřebuje. Stačí jediný nečekaný výdaj a můj rozpočet se může úplně zhroutit. Když se něco pokazí nebo potřebuji něco nutného zaplatit, musím přemýšlet, kde peníze vezmu a na čem budu muset ušetřit.
Přitom moje práce není jednoduchá. Během směny pomáhám lidem s osobní hygienou, oblékáním, stravováním i přesuny. Někdy je potřeba člověka zvednout, jindy ho uklidnit, vyslechnout nebo mu věnovat chvíli pozornosti, kterou tolik potřebuje. Každý klient má jiné potřeby a já se snažím ke každému přistupovat s respektem. Nejde jen o to splnit úkoly. Jde také o to, aby se lidé, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, necítili jako přítěž.
Jenže fyzická námaha a odpovědnost se na člověku postupně podepisují. Po náročné směně bývám unavená a někdy mě bolí celé tělo. Přesto musím fungovat dál. Doma mě čekají běžné povinnosti a další den zase vstávám do práce. Nemohu si jednoduše říct, že tento měsíc nebudu řešit peníze nebo že si dopřeji několik dní odpočinku, když na to nemám finanční rezervu.
Nejtěžší na tom všem je pocit, že práce, kterou dělám, má pro ostatní velký význam, ale na mém vlastním životě se to finančně příliš neprojevuje. Pomáhám lidem zvládat situace, které by sami nezvládli, a snažím se, aby měli co nejkvalitnější život. Sama přitom musím přemýšlet nad tím, jestli si mohu dovolit běžný nákup nebo zda mi peníze vydrží až do další výplaty.
Člověk by si mohl říct, že si mám najít jinou práci. Jenže péče o druhé pro mě není jen způsob, jak vydělávat peníze. Je to práce, ve které vidím smysl. Vím, že pro některé seniory jsem důležitým člověkem, na kterého se mohou obrátit. Nechci odcházet jen proto, že si za svou práci nedokážu zajistit větší finanční jistotu. Zároveň ale nemohu přehlížet vlastní potřeby a donekonečna fungovat v situaci, kdy mi po zaplacení základních výdajů téměř nic nezůstane.
Nízký příjem navíc znamená, že si nemohu vytvořit dostatečnou rezervu na horší časy. Nemám jistotu, že mě nepřekvapí vyšší účet, nečekaný výdaj nebo situace, kdy budu sama potřebovat lékařskou péči. Člověk by měl mít možnost alespoň trochu plánovat budoucnost. Když ale počítá každou korunu, jeho život se postupně mění v nekonečné čekání na další výplatu.
A nejde jen o mě. Pokud mají pracovníci sociálních služeb zvládat náročnou práci dlouhodobě, potřebují odpovídající mzdu, dostatek kolegů na směně a podmínky, které jim umožní odpočívat. Když lidé kvůli nízkým příjmům odcházejí, jejich práce nezmizí. Musí ji převzít ti, kteří zůstávají. Ti pak mohou být ještě unavenější a na samotné klienty jim zbývá méně času.
Přála bych si, aby se o práci pečovatelek nemluvilo jen tehdy, když chybějí pracovníci nebo když je potřeba zajistit péči o stále větší počet seniorů. Chtěla bych, aby se více mluvilo také o tom, za jakých podmínek tuto práci vykonáváme a jestli z ní dokážeme normálně žít. Potřebujeme důstojné mzdy, rozumně plánované směny, dostatek personálu a vybavení, které nám pomůže zvládat fyzicky náročné úkony bezpečně.
Nečekám, že moje práce bude jednoduchá. Vím, že péče o druhé s sebou nese odpovědnost, únavu i těžké chvíle. Nechci ale, aby se finanční nejistota stala samozřejmou součástí života lidí, kteří tuto práci vykonávají.
Když se celý den starám o druhé, chci mít jistotu, že se po návratu domů dokážu postarat také sama o sebe. Nechci přemýšlet nad tím, jestli mi po zaplacení nájmu zbude dost peněz na jídlo. Chci chodit do práce s vědomím, že moje úsilí má smysl nejen pro lidi, kterým pomáhám, ale že mi zároveň umožňuje žít důstojný život.
Protože i pečovatelka je člověk, který potřebuje jistotu, odpočinek a možnost normálně vyžít ze své výplaty.
