Článek
Když ráno odcházím do práce, vím, že mě čeká náročný den. Budu pomáhat seniorům s hygienou, oblékat je, doprovázet na toaletu, připravovat je na jídlo a starat se o to, aby měli všechno, co potřebují. Pro ně jsou to každodenní činnosti, které by chtěli zvládnout důstojně a pokud možno bez bolesti nebo studu. Pro mě je to práce, kterou musím odvést pečlivě, s trpělivostí a ohledem na každého člověka. Snažím se, aby nikdo neměl pocit, že obtěžuje nebo že na něj nemám čas.
Během směny ale často nemám prostor přemýšlet nad vlastní únavou. Jeden klient potřebuje pomoc při vstávání, další se musí umýt a obléknout, jiný potřebuje doprovodit na toaletu. Do toho přicházejí další požadavky, které se nedají vždy naplánovat. Člověk je neustále v pohybu, přemýšlí, co musí udělat jako další, a snaží se všechno zvládnout tak, aby nikdo zbytečně nečekal.
Když pak konečně odcházím domů, měla bych mít pocit, že mám před sebou volno. Jenže moje tělo už často jede na poslední zbytky energie. Bolí mě záda, nohy mám těžké a nejraději bych si sedla a chvíli nemusela vůbec nic dělat. Jenže doma na mě čekají další povinnosti. Je potřeba nakoupit, připravit jídlo, uklidit nebo vyprat. Pokud mám rodinu, musím se věnovat také dětem, partnerovi a všemu, co běžný život přináší.
Právě tehdy si uvědomuji, že moje směna vlastně nekončí odchodem z práce. Jen se mění prostředí a druh povinností. V zaměstnání pečuji o druhé, doma se snažím postarat o vlastní domácnost. Rozdíl je v tom, že v práci mám alespoň jasně daný začátek a konec směny, zatímco doma si nemohu jednoduše říct, že dnes už nic dělat nebudu.
Někdy přijdu domů a vím, že bych měla uvařit. Otevřu lednici, přemýšlím, co připravit, ale místo toho jen chvíli stojím a snažím se sebrat síly. Nejde o to, že bych nechtěla. Jen už nemám energii. Když celý den pomáhám druhým s úkony, které vyžadují fyzickou námahu i soustředění, obyčejné domácí činnosti mohou působit jako další směna.
Nejtěžší je, že únava není vždy vidět. Člověk může přijít domů, normálně komunikovat a tvářit se, že je všechno v pořádku. Uvnitř ale cítí, že potřebuje klid, spánek a chvíli, kdy po něm nikdo nebude nic chtít. Jenže právě v takových chvílích se mohou ozývat výčitky. Měla bych se věnovat rodině, měla bych něco udělat, měla bych být příjemná a mít energii na společný večer. Místo toho někdy jen toužím po tom, abych si mohla lehnout.
Směnný provoz navíc dokáže narušit běžný rytmus života. Když pracuji dlouho, vracím se domů unavená. Když mám jiný režim než zbytek rodiny, musíme složitě plánovat společný čas. Někdy se míjíme, jindy nemám dost sil na aktivity, na které bych se za jiných okolností těšila. I obyčejné posezení s blízkými může být obtížné, pokud se nedokážu soustředit a myslím jen na to, kdy si konečně odpočinu.
Neznamená to, že bych svou práci neměla ráda. Péče o seniory má smysl a často přináší okamžiky, které člověka povzbudí. Stačí, když se klient usměje, poděkuje nebo mi dá najevo, že se díky mé pomoci cítí bezpečněji. Právě takové chvíle mi připomínají, proč tuto práci dělám. Jenže samotný pocit smysluplnosti nedokáže nahradit spánek ani odstranit fyzickou únavu.
Člověk nemůže dlouhodobě fungovat tak, že veškerou energii odevzdá v práci a doma už mu nezbude téměř nic. Potřebuje čas na odpočinek, vlastní zdraví, vztahy i obyčejné radosti. Pokud se z vyčerpání stane běžná součást každého týdne, může se postupně projevit na náladě, spánku i vztazích s nejbližšími. A když se k tomu přidají další směny, přesčasy nebo nedostatek kolegů, prostor na zotavení se ještě zmenšuje.
Proto by se při hodnocení práce pečovatelek nemělo mluvit jen o tom, kolik klientů během směny obslouží nebo kolik úkonů zvládnou. Důležité je také to, za jakých podmínek pracují a zda mají možnost mezi směnami skutečně odpočívat. Dostatek zaměstnanců, rozumné plánování pracovní doby a omezení zbytečné administrativy mohou pomoci snížit zátěž, která se jinak přenáší i do jejich soukromého života.
Přála bych si, aby lidé chápali, že pečovatelka není člověk, který po odchodu z práce automaticky přestane být unavený. I já potřebuji čas pro sebe. I já chci mít sílu uvařit si večeři, popovídat si s rodinou nebo si o víkendu někam vyrazit, aniž bych většinu volného času prospala.
Nechci, aby se odchod do práce stal každodenním bojem o to, kolik energie mi ještě zbude na vlastní život. Chci svou práci dělat dobře, ale zároveň si uchovat zdraví a vztahy s lidmi, na kterých mi záleží.
Protože i když celý den pomáhám druhým, neznamená to, že doma už žádnou pomoc ani odpočinek nepotřebuji. A jestli chceme, aby se pečovatelky mohly dlouhodobě starat o seniory, musíme myslet také na to, jak se po návratu z práce dokážou postarat samy o sebe.
