Článek
Když jsem ráno v práci oznámila, že dnes večer bereme dědečky do divadla, ozvalo se z pokoje několik povzdechů. Nejspíš dojetím. Nebo obavou, že budou muset opustit svůj oblíbený gauč.
„A co tam dávají?“ zeptal se pan Karel.
„Divadelní představení.“
„To vím taky. Ale co tam dávají?“
„Hru.“
Chvíli bylo ticho.
„Tak snad tam nebude moc lidí,“ uzavřel debatu.
Bylo mi jasné, že nás čeká kulturní večer.
Příprava na odchod připomínala spíš expedici do Himálaje. Jeden hledal brýle, které měl celou dobu na nose. Druhý nemohl najít svetr, který měl na sobě. Pan František trval na tom, že do divadla potřebuje bonbony „pro případ hladu“. Nakonec si jich nacpal do kapsy tolik, že při chůzi cinkal jako automat na drobné.
Největší problém ovšem nastal u pana Václava.
„Nemám kalhoty,“ oznámil klidně.
Podívala jsem se na něj.
„Máte.“
„Ale tyhle nechci.“
„Proč?“
„Jsou moc společenské.“
Byly to obyčejné tmavé kalhoty. Přesně takové, jaké se do divadla hodí.
Po několika minutách vyjednávání jsme ho přesvědčili, že v teplákách by přece jen mohl působit poněkud neformálně. Nakonec svolil. Jen si vyžádal pásek.
To byla, jak se později ukázalo, zásadní informace.
Do divadla jsme dorazili s předstihem. Dědečkové byli usazeni, kabáty odloženy a první dojmy překvapivě pozitivní.
„To je tady hezké,“ uznal pan Karel.
„A hlavně se tu nesmí kouřit,“ dodal pan František.
„Takže už je to lepší než doma,“ poznamenal někdo zezadu.
První dějství proběhlo bez větších komplikací. Občas někdo zakašlal, někdo se naklonil ke mně s dotazem, kdo je ta paní na jevišti a proč se pořád hádá, ale jinak vše probíhalo téměř ukázkově.
O přestávce jsem si dokonce pomyslela, že jsme to zvládli.
A pak přišel pan Václav.
Šel ke mně poněkud zvláštním způsobem. Nejdřív jsem si myslela, že ho bolí záda.
„Paní pečovatelko,“ zašeptal, „mám problém.“
„Jaký?“
„Povolily se mi kalhoty.“
Podívala jsem se dolů.
Kalhoty skutečně povolily.
Nejen trochu.
Vypadalo to, že se rozhodly opustit svého majitele a začít nový život.
„Máte pásek?“ zeptala jsem se.
„Měl jsem.“
„A kde je?“
„To nevím.“
V tu chvíli jsem pochopila, že pásek se zřejmě vydal na vlastní kulturní program.
Pan Václav se držel za pas a zoufale se rozhlížel.
„Já se nemůžu vrátit do sálu.“
„Proč?“
„Protože by si lidi mysleli, že je to součást představení.“
Musela jsem uznat, že vzhledem k tomu, co se odehrávalo na jevišti, by to nebyla úplně nepravděpodobná domněnka.
Nakonec jsme problém vyřešili. V šatně se našel provizorní provázek, který sice nepůsobil příliš elegantně, ale svou funkci plnil. Pan Václav se znovu oblékl, narovnal, upravil si košili a s důstojností člověka, který právě přežil osobní módní katastrofu, se vrátil do sálu.
„Nikomu ani slovo,“ upozornil mě.
„Samozřejmě.“
„A hlavně to neříkejte ostatním.“
Vrátili jsme se na místa.
Pan Karel se okamžitě naklonil.
„Co se stalo?“
„Nic,“ odpověděl pan Václav.
„Tak proč jsi byl tak dlouho pryč?“
„Byl jsem na vzduchu.“
Pan Karel přikývl.
„To je důležité.“
Druhé dějství začalo a já si říkala, že teď už nás snad nic nepřekvapí.
To jsem se samozřejmě spletla.
Asi po dvaceti minutách se pan František začal smát. Potichu. Pak víc. Nakonec se smál tak, že jsem se na něj musela podívat.
„Co se děje?“
„Já vím, kde má Václav ten pásek.“
Pan Václav zbledl.
„Kde?“
František ukázal na jeho kapsu.
Pásek tam skutečně byl.
Pan Václav si ho tam ráno uložil „pro jistotu“, protože prý nechtěl, aby mu překážel.
Následovalo několik vteřin ticha.
Pak se pan Václav začal smát také.
A já taky.
V tu chvíli už bylo úplně jedno, jestli jsme rozuměli ději. Měli jsme vlastní.
Cestou zpátky do domova jsme probírali představení. Pan Karel prohlásil, že nejlepší byla přestávka. Pan František tvrdil, že druhé dějství bylo slabší než první. A pan Václav měl jasno.
„Příště jdu zase.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
„A vezmete si pásek?“
Zamyslel se.
„Radši dva.“
A tak jsme zjistili, že kulturní život našich dědečků má budoucnost. Jen je potřeba ho dobře zajistit. Pokud možno v pase.
