Filmoví padouši, na které nejde zapomenout. Od Darth Vadera po Hannibala Lectera

Když se mluví o nejlepších filmových postavách, většinou jako první přijdou na řadu hrdinové. Luke Skywalker, Batman, Clarice Starlingová nebo třeba Sarah Connorová jsou postavy, které diváci sledují a kterým drží palce. Jenže velká část jejich síly pochází právě z protivníků, proti kterým musí bojovat. Bez pořádné překážky by totiž hrdina často neměl důvod vydat se na svou cestu a příběh by přišel o napětí.

Nejlepší filmoví padouši proto nejsou jen postavy, které mají za úkol hrdinovi překážet. Často jsou mnohem zajímavější. Mohou být chytřejší než hlavní postava, mohou mít vlastní přesvědčení, charisma nebo tragickou minulost. Někteří dokonce nejsou přesvědčeni o tom, že dělají něco špatného. A právě proto fungují tak dobře – divák jim nemusí fandit, ale dokáže pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají.

Americký filmový institut vytvořil v roce 2003 seznam 100 největších filmových hrdinů a padouchů. V kategorii záporných postav tehdy zvítězil Hannibal Lecter, před Normanem Batesem a Darth Vaderem. Už samotné pořadí ukazuje, že filmový padouch nemusí být nutně někdo s nadpřirozenými schopnostmi nebo obrovskou armádou. Někdy stačí inteligence, charisma a schopnost vyvolat v divákovi nepříjemný pocit.

Jen málokterá filmová postava má tak okamžitě rozpoznatelnou siluetu jako Darth Vader. Černá maska, dlouhý plášť, mechanický dech a hluboký hlas vytvořily postavu, kterou pozná i člověk, který nikdy neviděl Star Wars. Vader je navíc ukázkovým příkladem padoucha, který není pouze „zlý“. Za jeho příběhem se skrývá Anakin Skywalker, původně nadějný mladý Jedi, jehož postupný pád na temnou stranu je jednou z nejdůležitějších součástí celé ságy.

Právě spojení obrovské moci a tragického osudu dělá z Vadera mnohem zajímavější postavu, než kdyby byl jednoduše krutým vládcem bez minulosti. V původní trilogii působí jako téměř nezastavitelná hrozba, zatímco pozdější filmy ukázaly, jak se z Anakina člověk jako Vader vlastně stal. Jeho příběh tak zároveň ukazuje jeden z nejstarších archetypů filmového padoucha – hrdinu, který se sám promění ve svého největšího nepřítele.

Vader se navíc stal jedním z nejvýraznějších příkladů toho, jak moc může k charakteru přispět zvuk. Jeho dech, kroky i hlas vytvářejí napětí ještě předtím, než vůbec něco udělá. Není náhodou, že se jeho jméno a vzhled během desetiletí staly jedním z nejznámějších symbolů filmové popkultury.

Pokud je Darth Vader symbolem řádu, moci a autority, Joker představuje přesný opak. Batmanův protivník se v různých filmových adaptacích výrazně měnil, ale společným prvkem zůstává jeho nepředvídatelnost. Nejvýrazněji to ukázal Heath Ledger ve filmu Temný rytíř Christophera Nolana, kde z Jokera vytvořil postavu, která působí, jako by se odmítala řídit pravidly běžného filmového padoucha.

Ledgerův výkon byl oceněn Oscarem za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Temný rytíř měl na Oscarech celkem osm nominací a získal dvě ceny, přičemž právě Ledger byl jedním z vítězů.

Na Jokerovi je přitom zajímavé především to, že jeho síla nespočívá jen v tom, co dělá, ale v tom, že divák nikdy přesně neví, co udělá příště. Nemá klasickou motivaci typického filmového padoucha, který chce ovládnout svět nebo získat obrovské bohatství. Místo toho se snaží zpochybnit pravidla, podle kterých společnost funguje, a donutit ostatní postavy, aby se rozhodovaly pod tlakem.

A právě proto je Joker jedním z těch padouchů, kteří dokážou zastínit samotného hrdinu. Batman může být hlavní postavou filmu, ale v mnoha scénách čekáme především na to, co provede Joker.

Hannibal Lecter je důkazem, že skutečně působivý filmový padouch nepotřebuje velkolepé akční scény. V Mlčení jehňátek stráví Anthony Hopkins jako Lecter relativně málo času na plátně, přesto se jeho postava stala jednou z nejznámějších záporných postav v historii filmu.

Lecter je především neuvěřitelně inteligentní. Jeho rozhovory s Clarice Starlingovou nejsou postavené na fyzickém souboji, ale na psychologickém napětí. Každé setkání mezi nimi působí jako souboj, ve kterém se obě postavy snaží získat určitou převahu. Lecter navíc působí klidně a kultivovaně, což vytváří ještě větší kontrast k jeho pověsti.

Americký filmový institut ho v roce 2003 zařadil na první místo mezi největší filmové padouchy. Mlčení jehňátek navíc patří mezi nejúspěšnější filmy historie Oscarů – v roce 1992 získalo pět hlavních cen, mimo jiné za nejlepší film, režii, scénář, herečku a herce. Anthony Hopkins tak získal Oscara právě za Lectera.

Lecter je tak ukázkou padoucha, jehož největší zbraní není síla, ale schopnost dostat se ostatním do hlavy. A právě tento typ protivníka může být pro diváka někdy mnohem nepříjemnější než klasické monstrum.

Ještě před Hannibalem Lecterem vznikl jeden z nejvlivnějších filmových padouchů historie. Norman Bates z Hitchcockova Psycha na první pohled nepůsobí jako klasický filmový záporák. Jeho motel, zdvořilé vystupování a nesmělost vytvářejí úplně jiný dojem než například Darth Vaderova černá zbroj.

Právě v tom ale spočívá síla Psycha. Alfred Hitchcock pracoval s očekáváním diváka a postupně odhaloval, že věci nejsou takové, jak se na začátku zdají. Norman Bates se díky tomu stal jednou z postav, které zásadně ovlivnily podobu psychologického hororu.

Americký filmový institut ho zařadil na druhé místo svého seznamu největších filmových padouchů, hned za Hannibala Lectera. Jeho význam přitom sahá daleko za samotný film. Psycho pomohlo vytvořit představu, že nejděsivější hrozba nemusí přicházet z nějakého vzdáleného fantastického světa – může se skrývat za zdánlivě obyčejným člověkem.

Filmoví padouši se v průběhu desetiletí měnili. Zatímco starší filmy často stavěly na osobnosti a charisma herce, sci-fi a technologický vývoj umožnily vytvořit protivníky, kteří působí téměř nelidsky. Jedním z nejlepších příkladů je T-1000 z Terminátora 2.

Robert Patrick zde vytvořil postavu, která funguje právě díky minimálním emocím. T-1000 není klasický záporák, který by potřeboval dlouhé monology nebo komplikované vysvětlování svých motivací. Jeho úkolem je pronásledovat a zastavit svou kořist – a právě neúnavnost z něj dělá tak působivého protivníka.

Terminátor 2 navíc patřil mezi technologické milníky své doby. Na Oscarech získal čtyři ceny, mimo jiné za vizuální efekty, zvuk a střih zvukových efektů.

T-1000 je tak příkladem padoucha, u kterého technologie nesloužila pouze jako efektní doplněk. Pomohla vytvořit samotnou podstatu postavy. Její schopnost měnit podobu zároveň znamenala, že divák nikdy nemohl mít úplnou jistotu, komu vlastně může věřit.

Quentin Tarantino má pro filmové padouchy mimořádný cit. Hans Landa z Hanebných panchartů je toho dokonalým příkladem. Christoph Waltz ho hraje jako člověka, který může působit zdvořile, inteligentně a dokonce sympaticky, ale pod tím vším se skrývá bezohledná postava.

Landa je nebezpečný především proto, že nemusí zvyšovat hlas, aby získal kontrolu nad situací. Dokáže dlouho mluvit, pokládat zdánlivě nevinné otázky a nechat ostatní postavy, aby samy odhalily více, než původně chtěly. Je to padouch, který vítězí hlavně díky své hlavě.

Christoph Waltz za tuto roli získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Jeho výkon je zároveň ukázkou toho, že filmový padouch nemusí být jednostranná karikatura. Může být zábavný, charismatický a fascinující – a právě proto ještě nepříjemnější.

Dalším výjimečným příkladem je Anton Chigurh z filmu Tahle země není pro starý. Chigurh se neřídí klasickými pravidly filmových padouchů a jeho chování není založené na potřebě získat slávu nebo uznání.

Jeho klidný projev je v ostrém kontrastu s tím, jakou hrozbu představuje. Právě tento kontrast dává postavě její sílu. Chigurh se nesnaží divákovi vysvětlit, proč je takový, jaký je, a film mu neposkytuje jednoduchou minulost, která by jeho jednání jednoznačně ospravedlnila.

Javier Bardem za roli získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Postava se díky tomu zařadila mezi moderní filmové antagonisty, jejichž význam dalece přesahuje samotný příběh.

Některé z nejlepších filmových záporných postav dokonce nejsou klasickými padouchy. Sestra Ratchedová z Přeletu nad kukaččím hnízdem je příkladem antagonisty, jehož moc spočívá především v autoritě a schopnosti kontrolovat ostatní.

Louise Fletcherová ji nehraje jako přehnanou karikaturu zla. Naopak působí klidně, profesionálně a téměř vždy má připravené zdánlivě racionální vysvětlení svého jednání. Právě díky tomu může být její chování pro diváka tak frustrující. Postava totiž ukazuje, jak může člověka ohrožovat nejen fyzická síla, ale také instituce, pravidla a zneužití autority.

Sestra Ratchedová se v žebříčku AFI dostala na páté místo. Louise Fletcherová navíc za tuto roli získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon.

Film má ale své ikonické padouchy i mimo hranou kinematografii. Disneyho Zlá královna ze Sněhurky nebo Zlá čarodějnice ze země Oz ukazují, že silná záporná postava může fungovat napříč generacemi. Jejich vzhled, hlas a způsob vystupování se staly součástí kolektivní filmové paměti.

Zlá čarodějnice ze země Oz se v žebříčku AFI dostala dokonce na čtvrté místo. Zlá královna ze Sněhurky skončila desátá. To je poměrně pozoruhodné, protože obě postavy pocházejí z filmů, které vznikly před mnoha desetiletími.

U animovaných filmů navíc padouch často plní ještě jednu funkci. Nemusí být realistický – může být výrazně stylizovaný, vtipný nebo přehnaný. Přesto musí mít dostatečně silnou osobnost, aby si ho divák zapamatoval. Proto dodnes fungují například Scar ze Lvího krále, Cruella de Vil nebo Ursula.

Společným znakem těch nejlepších filmových padouchů není jejich míra „zla“. Mnohem důležitější je, jestli mají výraznou osobnost. Darth Vader má ikonický vzhled a tragický příběh, Joker nepředvídatelnost, Hannibal Lecter inteligenci, Norman Bates psychologickou záhadu a T-1000 technologickou nezastavitelnost.

Velkou roli hrají také herci. Anthony Hopkins dokázal z Lectera udělat postavu, která je děsivá i tehdy, když pouze sedí a mluví. Heath Ledger zase vytvořil Jokera, jehož přítomnost zásadně změnila atmosféru celého Temného rytíře. Christoph Waltz proměnil Hans Landa v postavu, která je fascinující právě díky rozporu mezi zdvořilostí a hrozbou.

A možná právě proto se v posledních desetiletích stále vracíme k filmovým padouchům. Hrdinové nás mají inspirovat, ale padouši nás často nutí přemýšlet. Ukazují, co se může stát, když někdo zneužije moc, podlehne strachu, začne věřit vlastní ideologii nebo jednoduše přestane respektovat pravidla společnosti.

Nejlepší padouch proto není ten, kterého divák jednoduše nenávidí. Je to postava, na kterou si vzpomene ještě dlouho po skončení filmu. A právě v tom spočívá jejich největší vítězství – mohou prohrát souboj s hrdinou, ale pokud zůstanou v hlavě diváka, filmový příběh vlastně nikdy úplně neopustili.

Zdroje: