Článek
Ráno, po kterém se změnil i filmový svět
Před 11. zářím 2001 byl Hollywood zvyklý ničit města poměrně bezstarostně. Mrakodrapy se ve velkých blockbusterech pravidelně hroutily, letadla padala, obří exploze byly součástí každodenního filmového spektáklu a New York byl jedním z nejoblíbenějších měst pro filmové katastrofy. Diváci věděli, že to není skutečnost. Hollywood však 11. září narazil na situaci, kdy se obraz, který po desetiletí používal jako efektní filmová atrakce, stal během několika hodin skutečnou tragédií. Dvě nejznámější budovy New Yorku se najednou přestaly podobat kulisám a staly se symbolem smrti, strachu a ztráty.
Teroristické útoky na World Trade Center, Pentagon a let United Airlines 93 změnily nejen politiku a společnost, ale také způsob, jakým Američané vnímali obrazy na filmovém plátně. Když se v následujících měsících objevily ve filmech letadla mířící na budovy, výbuchy v New Yorku nebo jednoduše záběry panoramatu s dvojicí věží, jejich význam už nebyl stejný jako předtím. Hollywood proto začal některé hotové nebo téměř hotové projekty upravovat. Někdy šlo o několik záběrů, jindy o celé scény a v některých případech se filmy dokonce odkládaly.
Spider-Man přišel o jednu z nejslavnějších scén, kterou jste nikdy neviděli
Jedním z nejznámějších příkladů je první filmový Spider-Man režiséra Sama Raimiho. Snímek měl premiéru až v květnu 2002, ale ještě před ní měl Hollywood připravenou výraznou marketingovou kampaň. Jeden z trailerů obsahoval scénu, v níž Spider-Man využije svou obrovskou pavučinu k zastavení vrtulníku. Problém byl v tom, že vrtulník uvízl právě mezi věžemi World Trade Center.
Před 11. zářím šlo o efektní ukázku Spider-Manových schopností a o přesně ten druh velkolepé atrakce, který měl diváky nalákat do kina. Po útocích však stejný obraz působil úplně jinak. Společnost Columbia Pictures proto trailer stáhla a podobně zmizely také některé propagační materiály, na nichž byly věže viditelné. Samotný film byl následně upraven tak, aby se jeho příběh od tragédie nijak nepokoušel těžit.
Na tomto případu je dobře vidět, jak rychle se význam filmového obrazu může změnit. Hollywood nemusel přepisovat pouze scénáře. Musel přemýšlet i o tom, co vůbec ještě může divák bezprostředně po tragédii vnímat jako zábavu. Něco, co bylo ještě několik dní předtím atraktivním blockbusterovým záběrem, se najednou stalo necitlivým symbolem.
Nezměnil se jen Spider-Man. Filmy začaly mizet, přepisovat se a odkládat
Ještě výraznější byl případ Schwarzeneggerova akčního filmu Protiúder. Arnold Schwarzenegger v něm hraje hasiče, jehož rodinu zabijí teroristé při bombovém útoku v Los Angeles. Film byl připraven k premiéře na říjen 2001 a studio už do jeho propagace investovalo značné prostředky. Jenže po skutečných útocích se příběh o muži, který se snaží pomstít teroristům po smrti své rodiny, stal najednou až děsivě aktuálním.
Warner Brothers proto premiéru odložilo na neurčito a okamžitě zastavilo reklamní kampaň. Film se nakonec do kin dostal až v roce 2002. Nebyl to přitom jediný projekt, který podobně narazil na změněnou realitu. Komedie Velký průšvih obsahovala zápletku spojenou s bombou ukrytou v letadle a teroristy. Původně měla přijít do kin už v září 2001, ale po útocích byla odložena až na duben následujícího roku a její propagace byla výrazně utlumena.
Najednou tedy nebylo důležité pouze to, zda je film dobrý. Studia řešila také otázku, zda jeho téma vůbec může v dané chvíli existovat jako mainstreamová zábava. Hollywood se ocitl v situaci, kterou žádný producent nemohl naplánovat do kalendáře. Skutečná událost během jediného rána změnila význam celých filmů, které vznikaly měsíce nebo roky.
I Disney musel přepsat Lilo & Stitch
Možná nejzajímavější je, že změny se netýkaly pouze temných thrillerů a akčních filmů. Dotkly se i dětské animace.
V původní verzi Lilo & Stitch měl závěr obsahovat leteckou honičku. Postavy unesou Boeing 747 a prolétávají s ním městem, přičemž se letadlo dostává nebezpečně blízko budov. Když přišly útoky 11. září, tvůrci si okamžitě uvědomili, že podobná scéna by ve filmu určeném dětem působila úplně jinak.
Disney proto závěr přepracoval. Boeing byl nahrazen vesmírnou lodí a městské prostředí vystřídala havajská krajina s horami. Zajímavé přitom je, že část původní animace mohla být zachována a pouze upravena tak, aby se změnil typ dopravního prostředku a prostředí. Výsledkem je jedna z těch filmových změn, které většina diváků vůbec nezaregistruje, ale po znalosti původní verze najednou dávají smysl.
Lilo & Stitch tak ukazuje, že dopad 11. září nebyl omezen na filmy, které se zabývaly terorismem. Změnila se samotná citlivost vůči obrazům letadel, měst a destrukce. Hollywood začal mnohem více přemýšlet nad tím, jak konkrétní obraz působí v kontextu skutečného světa.
Hollywood si začal dávat pozor na samotný obraz New Yorku
Dalším problémem byly samotné mrakodrapy. New York byl před 11. zářím jedním z nejčastěji filmovaných měst vůbec a panorama Manhattanu patřilo k jeho nejvýraznějším poznávacím znamením. Po útocích však nebylo možné jednoduše pokračovat, jako by se nic nestalo.
Některé filmy, které vznikaly ještě před útoky, proto musely upravovat své záběry. Ve filmech se měnily panoramatické pohledy na město, odstraňovaly se věže z některých záběrů a producenti byli opatrnější s tím, jakým způsobem New York zobrazují. V některých případech dokonce digitální efekty umožnily odstranit části budov z již natočených scén.
Hollywood se tím dostal do zvláštní situace. New York byl pro filmaře stále stejně důležitý, ale zároveň se stal mnohem citlivějším místem. Město už nebylo jen atraktivní kulisou pro romantické komedie, kriminálky nebo akční filmy. Bylo místem skutečné tragédie, kterou měli lidé stále v živé paměti.
A potom přišli superhrdinové
Možná největší dlouhodobý dopad lze vidět v samotném vývoji blockbusterů. Superhrdinské filmy samozřejmě existovaly dávno před rokem 2001, ale právě v letech po 11. září se jejich hrdinové začali výrazně měnit.
Spider-Man z roku 2002 přišel do kin v době, kdy americké publikum intenzivně řešilo otázky hrdinství, odpovědnosti, solidarity a ochrany ostatních. Peter Parker nebyl voják ani agent tajné služby. Byl obyčejný mladý člověk, který získal schopnosti a rozhodl se je využít pro dobro ostatních. Jeho slavná myšlenka, že velká moc znamená velkou odpovědnost, proto v tehdejším kulturním prostředí rezonovala možná ještě silněji než dříve.
Filmy jako Spider-Man současně nabízely něco, co bylo po traumatu 11. září důležité: pocit, že někdo dokáže přijít na pomoc. Hrdina mohl být nadpřirozený, ale jeho motivace byla lidská. Nešlo pouze o porážku padoucha. Šlo o ochranu města, sousedů, rodiny a obyčejných lidí.
Právě v následujících letech se zrodila nová generace superhrdinských filmů, které často pracovaly s tématy strachu, bezpečnosti, moci a odpovědnosti. Neznamená to, že všechny vznikly přímo kvůli 11. září, ale kulturní atmosféra po útocích vytvořila prostředí, v němž podobné příběhy získaly nový význam.
Hrdina už nebyl vždycky bezchybný
Zajímavé je, že 11. září nevedlo Hollywood pouze k většímu patriotismu. Postupně se objevily také filmy, které začaly zpochybňovat samotnou „válku proti terorismu“.
V thrilleru Nejhorší obavy z roku 2002 se například Tom Clancyho svět dostal do bezprostřední blízkosti tehdejší reality. Hrdina Jack Ryan se ocitá uprostřed katastrofy, kterou se snaží odvrátit, zatímco film pracuje s hrozbou terorismu a jaderného útoku. Později se podobná témata objevovala v celé řadě thrillerů, válečných dramat a politických filmů.
Postupně se navíc začala měnit otázka, kdo je vlastně hrdina a kdo padouch. Hollywood začal zobrazovat nejen samotné teroristické útoky, ale také jejich následky, práci tajných služeb, válku v Afghánistánu a Iráku, kontroverzní metody výslechů nebo morální dilemata lidí, kteří měli na starosti bezpečnost. Filmy jako 30 minut po půlnoci nebo Zpráva už neřešily pouze jednoduché „dobří proti zlým“. Ptaly se, co se stane, když se snaha zabránit dalšímu útoku dostane do konfliktu s morálkou a lidskými právy.
Na skutečné 11. září si Hollywood počkal několik let
Přímé zpracování útoků se přitom objevovalo poměrně pomalu. Dnes může být překvapivé, že Hollywood nezačal natáčet velké hrané filmy o 11. září okamžitě. Událost byla příliš čerstvá, bolestivá a politicky citlivá. Tvůrci zároveň čelili otázce, zda je vůbec možné převést skutečnou tragédii do hraného filmu, aniž by z ní vznikla senzace.
Jedním z prvních výrazných filmových pokusů bylo 25. Hodina Spikea Leeho z roku 2002. Film přitom nevznikl jako příběh o 11. září. Lee na něm pracoval už před útoky a následně do něj začlenil atmosféru změněného New Yorku, včetně pohledů na Ground Zero. Výsledkem nebyl film „o útocích“, ale spíše portrét města, které se s nimi snaží žít.
Na velké přímé rekonstrukce si diváci museli počkat až do roku 2006. Tehdy přišly téměř současně Let číslo 93 Paula Greengrasse a World Trade Center Olivera Stonea. Oba filmy k tématu přistoupily velmi odlišně. Greengrass se soustředil na pasažéry uneseného letu United 93 a použil téměř dokumentární styl, zatímco Stone sledoval osudy dvou policistů uvězněných v troskách Světového obchodního centra.
Už samotný fakt, že trvalo několik let, než se Hollywood odhodlal k takovým filmům, vypovídá o síle traumatu. Některé události totiž nejsou okamžitě připravené stát se filmovým příběhem. Nejdříve musí vzniknout odstup.
Z tragédie se zrodil také nový filmový prostor
11. září ovšem nepřineslo Hollywoodu pouze strach a autocenzuru. V určitém smyslu také vytvořilo nové kulturní projekty. Jedním z nejvýraznějších příkladů je filmový festival Tribeca.
Robert De Niro a producentka Jane Rosenthal začali po útocích pracovat na myšlence festivalu, který měl pomoci oživit dolní Manhattan a přivést lidi zpět do oblasti Tribecy. První ročník Tribeca Film Festivalu se uskutečnil už v květnu 2002 a přinesl do New Yorku stovky filmů a desítky tisíc návštěvníků.
Je to možná jedna z nejpozitivnějších filmových kapitol spojených s 11. zářím. Kino se totiž neukázalo pouze jako místo, kde se tragédie rekonstruuje nebo připomíná. Mohlo být také místem, kde se lidé znovu setkávají, sdílejí příběhy a pomalu se vracejí k normálnímu životu.
Pětadvacet let poté už 11. září vypadá na plátně jinak
Dnes už je 11. září pro část mladé generace historickou událostí, nikoli osobní vzpomínkou. Lidé narození po roce 2001 znají Twin Towers především z archivních záběrů, fotografií, dokumentů a filmů. Pro ně může být těžké pochopit, jak radikálně se význam některých obrazů během jediného dne změnil.
Právě proto má film při připomínání 11. září zvláštní postavení. Dokáže zachytit nejen samotnou událost, ale také to, jak se v průběhu let měnil způsob, jakým o ní společnost přemýšlí. Od okamžitého šoku přes opatrné dokumentární rekonstrukce až po filmy, které řeší válku proti terorismu, politiku, bezpečnost, předsudky nebo dlouhodobé následky traumatu.
Hollywood tedy 11. září nepřestal zobrazovat. Jen se musel naučit, jak o něm mluvit.
A možná právě v tom spočívá jeho největší dopad na film. Nejde jen o odstraněný trailer ke Spider-Manovi, přepsaný závěr Lilo & Stitch nebo odložené premiéry. 11. září změnilo způsob, jakým Hollywood přemýšlel o destrukci, hrdinství, terorismu, bezpečnosti i samotné hranici mezi filmovou fantazií a realitou. Některé obrazy už jednoduše nebyly nevinné.
Po 11. září se mohly mrakodrapy ve filmech znovu zřítit. Letadla mohla znovu létat nad městy a hrdinové mohli znovu zachraňovat svět. Ale Hollywood už věděl, že existují obrazy, jejichž význam se může změnit během několika hodin.
A právě proto 11. září nezměnilo jen Ameriku. Změnilo také filmy, které Amerika natáčela – a způsob, jakým jsme se na ně dívali.
Zdroje:
