Filmy, které propadly, ale čas jim dal za pravdu. Dnes jsou z nich klasiky

Hollywood je posedlý čísly. O úspěchu nového filmu často rozhoduje především to, kolik vydělá během prvních dnů v kinech. Pokud se očekávaný hit neprosadí, okamžitě se začíná mluvit o propadáku. Jenže filmový život tím zdaleka nekončí. Některé snímky potřebují měsíce, roky nebo dokonce desetiletí, než si k nim diváci najdou cestu.

Dějiny kinematografie jsou proto plné zvláštních paradoxů. Filmy, které kdysi studia považovala za zklamání, dnes patří mezi nejcitovanější a nejvlivnější díla své doby. Některé zachránilo domácí video, jiné televizní vysílání, další nové uvedení v kinech nebo jednoduše generace diváků, která k nim přistoupila s úplně jiným očekáváním. A někdy stačilo, aby se změnila doba, ve které film lidé sledovali.

Výborným příkladem je aktuální přehled Entertainment Weekly, který mezi filmy, jež při uvedení nedokázaly výrazněji zabodovat, řadí například Blade Runnera, Big Lebowskiho, Hokus Pokus, Vykoupení z věznice Shawshank, Donnieho Darka nebo Železného obra. Jejich osudy přitom ukazují, že pokladny kin rozhodně nejsou spolehlivým měřítkem toho, zda film jednou přežije svou dobu.

Když se v roce 1982 objevil Blade Runner Ridleyho Scotta, mohl působit jako jeden z těch filmů, které mají všechny předpoklady k úspěchu. Měl slavného režiséra, Harrisona Forda v hlavní roli a futuristický svět plný létajících vozidel, technologií a nebezpečných replikantů. Jenže diváci dostali něco podstatně jiného, než možná očekávali. Místo jednoduchého akčního sci-fi dobrodružství vznikl pomalý, temný a filozofický film o paměti, identitě, lidskosti a otázce, co vlastně znamená být člověkem.

Blade Runner měl premiéru ve stejný den jako Carpenterova Věc a zároveň se musel vypořádat s obrovským fenoménem, kterým byl E.T. Mimozemšťan. V domácích kinech nakonec původní uvedení utržilo přibližně 27,6 milionu dolarů, další pozdější uvedení jeho tržby zvýšila na více než 41 milionů.

Ještě důležitější než peníze ale bylo přijetí filmu. Blade Runner byl pro část tehdejšího publika jednoduše příliš pomalý a komplikovaný. Marketing navíc pracoval s představou akčního sci-fi filmu, zatímco samotný snímek byl mnohem melancholičtější a přemýšlivější. Publikum tedy přicházelo na jeden typ filmu a dostalo jiný.

Postupem času se však všechno změnilo. Domácí video umožnilo divákům film objevovat znovu, vznikaly nové verze a v roce 1992 přišel takzvaný Director's Cut. Pozdější Final Cut pak jeho pověst definitivně upevnil. Dnes je Blade Runner považován za jeden z nejvlivnějších sci-fi filmů historie a jeho vizuální podoba ovlivnila celé generace filmařů.

Je to možná jeden z nejlepších příkladů toho, že některé filmy nejsou špatné. Jen jejich první publikum ještě nebylo připravené na to, co mu chtějí nabídnout.

Příběh Věci Johna Carpentera je ještě ironičtější. Film měl premiéru 25. června 1982 – přesně ve stejný den jako Blade Runner. Carpenter tehdy natočil velmi temný sci-fi horor, v němž skupina vědců na izolované základně v Antarktidě čelí bytosti, která dokáže napodobit člověka.

Dnes je Věc považována za jeden z nejvýznamnějších hororů a sci-fi filmů osmdesátých let. V době premiéry však byla situace úplně jiná. Film utržil v amerických kinech jen něco přes 20 milionů dolarů a celosvětově přibližně 20,9 milionu.

Jedním z problémů byla samotná atmosféra. Publikum roku 1982 právě dostávalo od Stevena Spielberga E.T. Mimozemšťana, který nabízel laskavý, dobrodružný a emocionální pohled na setkání s mimozemskou bytostí. Carpenterova Věc naopak představovala mimozemský organismus jako něco děsivého, nepředvídatelného a téměř nemožného odhalit.

Ani kritici nebyli z filmu nadšení tak, jak bychom čekali dnes. Věc byla vnímána jako příliš ponurá a nepříjemná. Carpenter později vzpomínal, že právě neúspěch filmu měl výrazný dopad na jeho kariéru.

Jenže domácí video začalo situaci měnit. Diváci, kteří film původně minuli, ho postupně objevovali a oceňovali jeho atmosféru, paranoiu i praktické efekty. Z filmu, který byl kdysi považován za zklamání, se postupně stal kultovní horor.

Dnes je přitom těžké představit si historii sci-fi hororu bez Věci. Film, který v roce 1982 nedokázal najít dostatečně velké publikum, se nakonec stal jedním z nejrespektovanějších Carpenterových filmů.

Některé filmy mají problém už v samotném názvu. Přesně to byl jeden z problémů Vykoupení z věznice Shawshank.

Dnes jeden z nejmilovanějších filmů devadesátých let, tehdy rozhodně nepůsobil jako jistý hit. Film Franka Darabonta měl premiéru v roce 1994 a v hlavních rolích se objevili Tim Robbins a Morgan Freeman. Přesto se mu během prvního uvedení nepodařilo vytvořit velkou diváckou základnu.

Jeho domácí tržby skončily přibližně na 28,3 milionu dolarů, přičemž otevíral s pouhými 727 tisíci dolary. Ve statistikách roku 1994 se film pohyboval hluboko pod velkými hity své doby.

Situaci navíc komplikoval název. Studio se údajně obávalo, že si diváci nebudou umět zapamatovat, natož vyslovit The Shawshank Redemption. Marketing proto filmu příliš nepomohl a film se v kinech postupně vytratil.

Jenže potom přišly nominace na Oscary, další uvedení a především televize a domácí video. Shawshank se začal pravidelně vracet k divákům a lidé ho objevovali znovu a znovu. Z jednorázového kinozklamání se stal film, který si diváci předávají z generace na generaci.

Jeho dnešní pověst je proto téměř opačná než ta, kterou měl při premiéře. Už nejde o nenápadné vězeňské drama, které v kinech skoro nikdo neviděl. Je to jeden z nejznámějších filmů devadesátých let a příklad toho, jak může dlouhodobé divácké přijetí úplně přepsat původní verdikt pokladen.

Dnes si snad jen málokdo dokáže představit Halloween bez Hokus Pokus. Tři sestry Sandersonovy, Salem a kombinace hororu, komedie a fantasy se staly pevnou součástí podzimní popkultury. Jenže Disney původně nemohl tušit, že právě tento film čeká tak dlouhý život.

Hokus Pokus vstoupil do amerických kin 16. července 1993. Ano, v červenci. Film měl být především letní rodinnou zábavou, což dnes působí poněkud absurdně vzhledem k tomu, jak silně je spojován s Halloweenem. Otevíral za přibližně 8,1 milionu dolarů a z původního uvedení získal domácími tržbami kolem 39,5 milionu dolarů.

Na první pohled tedy rozhodně nešlo o katastrofu, ale vzhledem k rozpočtu a očekáváním studia se film rozhodně nedal označit za velký hit. Navíc se v kinech ocitl vedle obrovských titulů a rychle zmizel z pozornosti.

Pak se ale ukázalo, že Hokus Pokus má jednu obrovskou výhodu: dá se sledovat znovu každý rok.

Televizní vysílání, domácí video a postupně rostoucí zájem během října proměnily film v halloweenovou tradici. Generace dětí, které ho viděly v televizi, k němu přivedly další generace. Když se film později vracel do kin, už to nebyl neznámý titul z roku 1993, ale nostalgická událost.

Dnes má Hokus Pokus dokonce za sebou několik opakovaných uvedení v kinech, která jeho tržby dále navýšila.

Jeho příběh krásně ukazuje, že někdy není potřeba film vůbec změnit. Stačí změnit způsob, jakým ho lidé sledují. Hokus Pokus nepotřeboval novou verzi ani zásadní přepis. Potřeboval jen čas.

Když se v roce 1998 objevil Big Lebowski, nebyl z něj okamžitý fenomén. Bratři Coenové už měli za sebou úspěšné filmy, ale jejich nový příběh o Jeffu „Dudeovi“ Lebowském nebyl klasickou hollywoodskou komedií.

Film je zvláštní, pomalý, absurdní a plný postav, které se chovají přesně tak, jak by se od běžného hollywoodského hrdiny rozhodně nechovaly. Jeff Bridges navíc vytvořil postavu, která se zdánlivě nikam nežene a většinu problémů řeší způsobem, který by žádná příručka pro filmové protagonisty nedoporučila.

Big Lebowski sice nebyl úplným finančním propadákem v tradičním slova smyslu, rozhodně ale nebyl velkým hitem. Jeho původní uvedení nepřineslo takový komerční ani kulturní dopad, jaký by dnes člověk očekával. Právě proto se jeho pozdější proměna v kultovní fenomén stala jedním z nejzajímavějších příběhů devadesátých let.

Diváci si postupně vytvořili vlastní způsob, jak film sledovat, citovat a oslavovat. Z Dudea se stala jedna z nejrozpoznatelnějších postav americké kinematografie a film dostal vlastní fanouškovskou komunitu.

Big Lebowski je přitom důkazem ještě jedné věci. Některé filmy se prostě nedají prodávat stejně jako ostatní. Kdyby se studio snažilo z Dudea udělat klasického filmového hrdinu, možná by film přišel o to, co ho nakonec učinilo tak výjimečným.

Když v roce 1999 přišel do kin Klub rváčů, David Fincher už byl respektovaným režisérem. Přesto film nedostal takovou odezvu, jakou studio očekávalo. Problémem byla mimo jiné jeho kontroverzní pověst, obtížně prodejný námět a skutečnost, že marketing nedokázal úplně přesně vysvětlit, co divák vlastně dostane.

Film byl zároveň vydán v době, kdy jeho témata působila pro část publika provokativně a nejednoznačně. Příběh muže nespokojeného se svým životem, který se dostane do podivného světa Tylera Durdena, nebyl typickým hollywoodským produktem.

Po letech se ale Klub rváčů stal jedním z nejdiskutovanějších filmů své generace. Televizní vysílání, DVD a internetová kultura mu poskytly prostor, který během původního uvedení neměl. Diváci začali rozebírat jeho symboliku, postavy i způsob, jakým pracuje s představou identity a moderní společnosti.

Právě u Klubu rváčů je ale důležité rozlišovat mezi tím, co film zobrazuje, a tím, co skutečně propaguje. Jeho pozdější status kultovního filmu nevznikl proto, že by všichni diváci souhlasili s jeho postavami. Naopak. Často vznikl právě díky debatám o tom, co se film snaží říct a jak snadno lze jeho poselství špatně interpretovat.

Jedním z nejsmutnějších příkladů je Železný obr z roku 1999. Dnes je považován za jednu z nejlepších amerických animovaných pohádek své generace, ale při původním uvedení v kinech prakticky zapadl.

Problém nebyl v tom, že by film neměl kvalitu. Naopak. Brad Bird vytvořil příběh o malém chlapci a obřím robotovi, který dokázal spojit dětské dobrodružství s tématy strachu, zodpovědnosti a rozhodování o tom, kým člověk chce být.

Film ale měl velmi nepříznivou marketingovou situaci a v kinech se nedokázal prosadit. Warneři navíc podle dobových okolností nedokázali dostatečně přesvědčivě prodat, komu je film vlastně určen. Děti v něm viděly dobrodružství s obřím robotem, zatímco dospělí mohli ocenit jeho mnohem hlubší témata.

Postupně se ale začal šířit prostřednictvím domácího videa a televizního vysílání. Lidé, kteří ho v kinech minuli, ho začali objevovat a doporučovat dál. Z filmu, který při premiéře obchodně selhal, se stal jeden z nejuznávanějších animovaných snímků své doby. Entertainment Weekly ho dnes řadí mezi filmy, které po neúspěšném uvedení získaly výrazně lepší pověst.

Železný obr tak ukazuje možná nejdůležitější věc ze všech: někdy film nepotřebuje lepší příběh. Potřebuje jen lepší příležitost, aby ho lidé vůbec našli.

A potom je tu film, který je dnes tak slavný, že je téměř nemožné představit si ho jako finanční zklamání. Čaroděj ze země Oz měl premiéru v roce 1939 a postupem desetiletí se stal jedním ze základních kamenů americké kinematografie. Jenže jeho cesta k nesmrtelnosti nebyla jednoduchá.

Film byl na svou dobu velmi nákladný a MGM od něj očekávalo velký úspěch. Přesto původní uvedení nepřineslo takové výsledky, jaké studio potřebovalo. Film sice získal dvě nominace na Oscara a Judy Garlandová se stala hvězdou, ale komerčně se situace začala výrazně měnit až později.

Čaroděj ze země Oz se postupně vracel do kin a později získal obrovský život v televizním vysílání. Nové generace diváků se tak dostávaly k filmu, který při premiéře nebyl zdaleka takovou samozřejmostí jako dnes.

Podobný osud potkal i další starší klasiky. Obrovským příkladem je například Občan Kane, který při premiéře nedokázal oslovit masové publikum, přestože se později stal jedním z nejuznávanějších filmů v historii. Guardian mezi příklady filmů, jejichž pověst se zásadně změnila až v průběhu let, řadí právě Čaroděje ze země Oz, Občana Kanea, Blade Runnera i Vykoupení z věznice Shawshank.

Příběhy těchto filmů mají společnou jednu věc. Filmová premiéra je pouze okamžik. Ne konečný verdikt.

V minulosti hrálo obrovskou roli domácí video a televizní vysílání. Film, který v kinech dostal několik týdnů, najednou mohl být dostupný milionům lidí po mnoho let. Diváci se k němu mohli vracet, půjčovat si ho, doporučovat ho přátelům a postupně vytvářet komunitu, která jeho pověst změnila.

Dnes se situace změnila kvůli streamingu a sociálním sítím, ale princip zůstává podobný. Některé filmy potřebují čas, aby si našly správné publikum. Někdy je problém v marketingu, někdy v načasování, někdy v konkurenci jiných filmů a někdy jednoduše v tom, že publikum v daném okamžiku očekává něco úplně jiného.

A právě proto je možná trochu nespravedlivé označovat film za „propadák“ jen podle výsledků prvního víkendu. Pokladna dokáže změřit, kolik lidí přišlo do kina. Nedokáže ale změřit, kolik lidí si film pustí za deset let, kolikrát se k němu vrátí nebo kolik dalších filmařů inspiruje.

Blade Runner, Věc, Vykoupení z věznice Shawshank, Hokus Pokus, Big Lebowski nebo Železný obr nám to připomínají pokaždé, když se na ně po letech podíváme. Jejich první publikum možná nepoznalo jejich skutečnou hodnotu. Čas ji ale nakonec odhalil.

A tak může být někdy nejhorší filmový verdikt právě ten, který přijde příliš brzy.

Zdroje: