Článek
Zní to trochu jako film, který by vznikl někdy v osmdesátých letech, kdyby se Steven Spielberg rozhodl spojit Jurský park, Poltergeista a klasické rodinné dobrodružství do jednoho trochu podivného koktejlu. A vlastně přesně takový Konec Oak Street je.
Jenže pod produkčním dohledem J. J. Abramse a v režii Davida Roberta Mitchella dostává tahle na první pohled jednoduchá premisa trochu jinou podobu. Nejde jen o to, že někde běhá T-rex a rodina před ním utíká. V centru příběhu je především jedna rodina, která už před příchodem dinosaurů úplně nefunguje tak, jak by měla. A když se jejich celý svět doslova převrátí vzhůru nohama, najednou nezbývá nic jiného než držet pohromadě.
Když se obyčejná ulice promění v něco úplně jiného
The End of Oak Street, jak zní originální název, sleduje rodinu Plattových – Denise v podání Anne Hathaway, jejího manžela Grega, kterého hraje Ewan McGregor, a jejich děti. Žijí na typickém americkém předměstí, kde se zdánlivě nic moc neděje.
Do chvíle, než se něco stane.
Tajemná kosmická událost vytrhne celou Oak Street z jejího původního prostředí a přenese ji někam, kde rozhodně nemá co dělat. Domy zůstávají na svém místě, ulice jsou stále ulicemi a auta pořád vypadají jako auta. Jenže okolní svět už není ten, který obyvatelé znali. Najednou je kolem nich pravěká džungle a v ní tvorové, které by člověk rozhodně nechtěl potkat cestou pro ranní noviny.
A právě kontrast mezi obyčejným předměstím a naprosto neobyčejným prostředím je jedním z nejlepších nápadů filmu.
Je něco zvláštně zábavného na pohledu na typické americké domky, bazény, garáže a dokonale upravené trávníky obklopené světem, který připomíná něco mezi Jurským parkem a noční můrou.
Film navíc poměrně dobře chápe, že dinosaurus nemusí být děsivý jen proto, že je velký. Někdy je mnohem děsivější právě to, že ho nejdřív nevidíte.
Spielberg je cítit skoro z každého záběru
Pokud máte slabost pro dobrodružné filmy osmdesátých let, Konec Oak Street vás pravděpodobně potěší už svou atmosférou.
Mitchell se nesnaží natočit další sterilní blockbuster, který jede od jedné akční scény ke druhé. Mnohem důležitější je pro něj pocit, že se něco podivného děje a postavy vlastně vůbec netuší, co přijde za dalších pět minut.
Tohle je přesně ten typ vyprávění, který dnes v hollywoodských blockbusterech trochu mizí.
Dnes jsme zvyklí dostat všechno hned. Trailer nám ukáže padoucha, hrdinu, všechny velké akční scény a pokud možno i několik nejlepších vtipů. Konec Oak Street přitom čerpá z doby, kdy film mohl nechat diváka chvíli tápat. A je to příjemná změna.
Neznamená to, že by film byl nějakým radikálním experimentem. Naopak. Je v něm cítit obrovská láska k tradičnímu dobrodružnému filmu. Jen se k ní přidává Mitchellův vlastní rukopis, který známe z filmů Neutečeš a Záhada Silver Lake.
Jeho předchozí tvorba rozhodně nebyla typickým rodinným dobrodružstvím. Právě proto je zajímavé sledovat, co se stane, když režisér, který má rád podivnost, napětí a nejistotu, dostane do rukou dinosaury a americké předměstí.
Výsledkem je film, který se občas tváří jako velká hollywoodská podívaná a o chvíli později se zase vrátí k mnohem komornějšímu rodinnému dramatu.
Anne Hathaway a Ewan McGregor drží film při zemi
Dinosauři jsou samozřejmě hlavním lákadlem. Jenže kdyby vám na postavách nezáleželo, mohli by za nimi běhat klidně mimozemšťané a výsledek by byl stejný.
Naštěstí tohle není ten případ.
Anne Hathaway a Ewan McGregor dostávají dostatek prostoru, aby jejich postavy nepůsobily jen jako dva lidé, kteří náhodou zabloudili do dinosauřího filmu. Jejich vztah má vlastní problémy a rodina už před katastrofou řeší věci, které by samy o sobě vydaly na úplně jiný film.
A právě díky tomu mají všechny pozdější situace větší váhu.
Když se svět kolem vás rozpadá, najednou se ukazuje, jestli jste skutečně schopní spolehnout se na člověka, který stojí vedle vás. Konec Oak Street tak není jen příběhem o přežití. Je také příběhem o rodině, která se musí naučit znovu fungovat jako rodina.
Možná to není nejnovější myšlenka na světě. Ale v tomhle případě je podaná dostatečně přirozeně na to, aby nepůsobila jako povinná hollywoodská lekce o rodinných hodnotách.
Dinosauři jsou přesně takoví, jaké je chcete vidět
A potom jsou tu samozřejmě oni. Dinosauři. Tady film naštěstí nezapomíná na jednu jednoduchou věc: dinosauři jsou cool.
Nemusí se kolem nich stavět složitá mytologie. Nemusí mít dlouhé dialogy. Nemusí se z každého tvora stát postava s vlastním charakterovým obloukem. Stačí, když se objeví v pravý moment.
Akční scény díky tomu působí jako dobrodružství v tom nejklasičtějším slova smyslu. Postavy utíkají, schovávají se, improvizují a snaží se využít prostředí kolem sebe. A protože jejich svět tvoří obyčejná předměstská ulice, dostáváme situace, které bychom v klasickém Jurském parku jednoduše nedostali.
Dinosauři v džungli? To už jsme viděli. Dinosauři v běžné americké čtvrti? To je trochu jiná káva.
Michael Giacchino dělá přesně to, co má
Velkou část atmosféry drží také hudba Michaela Giacchina. A tady se opět dostáváme ke Spielbergovi.
Giacchino se nebojí velkého dobrodružného orchestrálního zvuku. Hudba má v sobě přesně tu směs úžasu, napětí a nebezpečí, kterou bychom od podobného filmu čekali. Oficiální informace ostatně potvrzují, že právě Giacchino stojí za hudbou filmu, zatímco kameru obstaral Michael Gioulakis.
A možná právě díky tomu Konec Oak Street působí mnohem starosvětsky, než by se podle jeho námětu mohlo zdát.
Je to film, který chce, abyste se dívali na velké plátno a na chvíli zapomněli, že venku existuje něco jako algoritmy, sociální sítě nebo nekonečné pokračování něčeho, co už mělo dávno skončit.
Ne všechno funguje stejně dobře
Samozřejmě, Konec Oak Street není dokonalý.
Občas je až příliš vidět, odkud čerpá inspiraci. Spielbergovská dobrodružství, Jurský park, osmdesátková estetika a mysteriózní vyprávění se tu potkávají tak výrazně, že některé momenty působí spíš jako pocta než jako něco skutečně nového.
A pokud čekáte film, který bude po celou dobu stejně tajemný jako jeho první polovina, můžete být později trochu zklamaní. Některé záhady se začnou postupně vysvětlovat a část kouzla neznáma tím přirozeně zmizí.
Právě proto bych ale film úplně neodepisovala jako další hollywoodský „mix všeho, co už známe“. Protože i když poznáváte jednotlivé ingredience, jejich kombinace funguje.
A především: Konec Oak Street má vlastní energii.
Film, který chce být hlavně filmem
Možná největší kompliment, který mu můžu dát, je jednoduchý: bavila jsem se.
V době, kdy se kolem velkých hollywoodských filmů často řeší hlavně jejich místo ve franšíze, budoucí pokračování, propojení s dalšími značkami nebo to, kolik scén po titulcích musíme čekat, působí Konec Oak Street skoro osvobozujícím způsobem.
Má začátek. Má konec. Má jednu bláznivou premisu a snaží se z ní vytěžit maximum.
A ano, samozřejmě se v něm dá najít spousta známých filmů. Jenže filmová inspirace sama o sobě není problém. Problém nastává až ve chvíli, kdy tvůrci zapomenou, proč mají své vzory rádi.
Mitchell na to podle mě nezapomněl.
Konec Oak Street je především dobrodružný film. Je trochu nostalgický, trochu podivný, občas napínavý, občas překvapivě dojemný a především dostatečně sebevědomý na to, aby si dovolil být jednoduše zábavný.
A přesně takové filmy bych v kinech chtěla vídat častěji. Ne proto, že by měly zachraňovat Hollywood. Ale protože někdy prostě stačí sedět v kině, vidět na plátně obrovského dinosaura, slyšet velký orchestr a na dvě hodiny si říct:
Jo. Tohle je přesně důvod, proč chodím do kina.
