Článek
Už od prvních minut je jasné, že nepůjde o klasický hollywoodský thriller, kde divák po dvaceti minutách přesně ví, kdo je vrah a jak celý film skončí. Režisér vsadil na pomalé budování napětí, nepříjemnou atmosféru a psychologickou hru s divákem. Výsledkem je film, který vás možná nebude děsit lekačkami, ale rozhodně vás donutí přemýšlet.
Příběh, který postupně utahuje smyčku
Děj sleduje hlavního hrdinu Daniela, úspěšného fotografa, který po tragické události začne ztrácet kontrolu nad vlastním životem. Zpočátku působí všechno relativně normálně - až na podivné detaily, které film nenápadně podsouvá. Nejasné vzpomínky. Lidé, kteří říkají zvláštní věci. Situace, které úplně nedávají smysl.
Právě v tom je největší síla filmu. Divák si dlouho není jistý, co je realita a co už pouze výplod traumatizované mysli hlavní postavy.. Film si s tímto motivem hraje velmi chytře a několikrát vás donutí změnit názor na to, co se vlastně děje.
Nejde ale jen o psychologickou skládačku. Posedlost zároveň funguje jako studie lidské posedlosti, viny a postupného psychického rozpadu. A právě díky tomu působí mnohem intenzivněji než většina současných thrillerů.
Atmosféra je absolutně klíčová
Film stojí hlavně na atmosféře. Temné interiéry, dlouhé tiché záběry a nepříjemný hudební podkres vytvářejí pocit neustálého napětí. Často máte pocit, že se každou chvíli něco stane - a právě proto vás film drží v pozoru i během pomalejších scén.
Velkou pochvalu si zaslouží kamera. Některé záběry působí téměř hypnoticky a dokonale podporují psychický stav hlavního hrdiny. Režie navíc nesází na laciné hororové triky. Místo toho pracuje s tichem, detaily a nejistotou. A to je mnohem účinnější.
Některé scény jsou vyloženě nepříjemné, aniž by v nich bylo cokoli explicitního. Film dokazuje, že skutečný strach často vzniká v hlavě diváka, ne na obrazovce.
Herecké výkony táhnou celý film
Hlavní představitel Daniela odvádí výbornou práci. Jeho postupný psychologický rozklad působí uvěřitelně a přirozeně. Divák mu věří jak v klidnějších scénách, tak ve chvílích absolutního zhroucení.
Velmi dobře fungují i vedlejší postavy, které nikdy nejsou jen do počtu. Každá z nich působí důležitě a zároveň trochu podezřele. Film tím neustále udržuje nejistotu, komu vlastně věřit.
Chemie mezi postavami je navíc napsaná mnohem lépe než u většiny dnešních thrillerů. Dialogy nepůsobí uměle a postavy se nechovají hloupě jen proto, aby scénář mohl pokračovat dál.
Film není pro každého
Je ale fér říci, že Posedlost rozhodně není akční popcornová zábava na páteční večer. Tempo je pomalejší a film si dává načas. Některým divákům může připadat až příliš pomalý, zejména v první polovině.
Pokud ale máte rádi filmy jako Zmizelá, Černá labuť, Prokletý ostrov nebo starší psychologické thrillery Davida Finchera, budete se tady cítit jako doma.
Film navíc spoléhá na pozornost diváka. Některé detaily dávají smysl až zpětně a závěr pravděpodobně rozdělí publikum na dva tábory. Jedni ho budou milovat, druzí nenávidět.
Největší problém? Občasná překombinovanost
Ve třetí části filmu je trochu cítit snaha být za každou cenu „chytrý“. Některé dějové zvraty působí lehce překombinovaně a film místy balancuje na hraně toho, aby se v sobě úplně neztratil.
Naštěstí to zachraňuje silná atmosféra a velmi dobře zvládnuté finále. Posledních dvacet minut patří k nejsilnějším scénám celého filmu a ještě dlouho po skončení vás donutí nad příběhem přemýšlet.
Verdikt
Posedlost je přesně ten typ thrilleru, který nevzniká každý rok. Není dokonalý, ale má vlastní styl, výbornou atmosféru a psychologickou hloubku, která dnes v mainstreamových filmech často chybí.
Nečekejte rychlou akci ani jednoduchý příběh. Tohle je pomalý sestup do paranoie, viny a lidské posedlosti. A právě díky tomu film funguje tak dobře.
Pokud máte rádi inteligentní thrillery, které vás nenechají v klidu ani po odchodu z kina, Posedlost rozhodně stojí za pozornost.
Hodnocení: 8/10
