Jak vznikl Hollywood: Válka o film a zrod prvních filmových studií

V první části jsme sledovali, jak se zrodila kinematografie a proč se její první průkopníci začali přesouvat z východního pobřeží Spojených států do Kalifornie. Nyní se dostáváme k okamžiku, kdy se z několika filmových podniků začíná rodit skutečný průmysl – a s ním i první mocenský boj o budoucnost Hollywoodu.

Na přelomu 19. a 20. století už bylo jasné, že pohyblivé obrázky nejsou krátkodobou módou. Lidé za ně byli ochotni platit, podnikatelé v nich viděli obrovský obchodní potenciál a filmaři postupně objevovali možnosti, které kamera nabízela jako prostředek vyprávění. Jenže s rostoucí hodnotou filmového průmyslu rostla také otázka, kdo ho bude ovládat. Vznikající Hollywood nebyl výsledkem poklidné spolupráce několika filmových nadšenců. Jeho skutečný vznik byl do značné míry důsledkem tvrdého konkurenčního boje o technologie, distribuční sítě, kina, filmové hvězdy a především o kontrolu nad celým řetězcem výroby a prodeje filmů. A právě v této atmosféře se začaly rodit společnosti, z nichž se později stanou nejmocnější filmová studia světa.

Na začátku 20. století bylo velmi obtížné přesně určit, kdo vlastně „vlastní“ film. Samotná myšlenka pohyblivého obrazu byla výsledkem práce mnoha vynálezců a techniků a různé společnosti používaly různé typy kamer, projektorů a filmového materiálu. Jakmile se však začaly ve velkém prodávat filmové projekce a vznikala první stálá kina, technologie získala obrovskou ekonomickou hodnotu. Filmová společnost už nevydělávala jen na samotném zařízení. Mohla vydělávat na výrobě filmů, jejich pronájmu provozovatelům kin a následně na dalších filmech, které diváky přivedou zpět. Kdo tedy ovládal technologii a distribuční síť, měl možnost ovlivňovat celý nový průmysl.

Právě toho si velmi dobře všiml Thomas Edison. Jeho společnosti a právní zástupci se snažili prosazovat práva vyplývající z patentů týkajících se filmových kamer a dalších technologií. Nešlo přitom jen o jeden patent nebo o jeden konkrétní přístroj. Edisonův tábor se pokoušel vytvořit systém, v němž by významní držitelé filmových patentů mohli kontrolovat používání technologií, na nichž byl nový průmysl závislý. Pro menší producenty to představovalo zásadní problém. Pokud chtěli vyrábět filmy, mohli se dostat do právních sporů, museli řešit licenční poplatky a riskovali, že jejich podnikání bude napadeno.

Film tak začal připomínat průmyslové odvětví, v němž se nehrálo pouze o to, kdo natočí nejlepší příběh. Hrálo se o to, kdo bude mít právo film natočit vůbec.

Situace vyvrcholila v roce 1908, kdy vznikla Motion Picture Patents Company, známá také jako MPPC. Sdružení spojovalo několik významných držitelů patentů a mělo vytvořit kontrolovaný systém pro výrobu, distribuci a promítání filmů. V čele skupiny stál Thomas Edison a mezi významné účastníky patřily také společnosti spojené s dalšími klíčovými technologiemi filmového průmyslu.

Princip byl na svou dobu velmi chytrý. Pokud dokážete kontrolovat důležité patenty, můžete kontrolovat přístup k filmové výrobě. Pokud zároveň kontrolujete část distribuce a přístup k filmovému materiálu, můžete výrazně ovlivnit i to, které filmy se dostanou do kin. MPPC se proto pokusila vytvořit uzavřenější systém, v němž by legitimní výrobci a provozovatelé kin fungovali v rámci licencovaného trhu.

Z pohledu členů společnosti šlo o způsob, jak stabilizovat chaotický nový průmysl a chránit investice do technologií. Z pohledu jejich konkurentů však šlo o pokus vytvořit monopol. A právě proti této kontrole se začali bouřit nezávislí producenti.

Jejich problém byl přitom velmi praktický. Nemohli si jednoduše říct, že budou natáčet někde, kde na ně Edison nedosáhne. Spojené státy byly jeden právní prostor a patenty platily i na západním pobřeží. Kalifornie proto nebyla magickým místem mimo dosah zákona. Nabízela ale něco nesmírně důležitého: vzdálenost.

Když se filmové společnosti začaly přesouvat na západ, Los Angeles mělo oproti starším centrům několik obrovských výhod. Město rychle rostlo, ale stále nebylo tak hustě zastavěné jako New York. Pozemky byly relativně dostupné, pracovní síla byla k dispozici a okolní krajina nabízela téměř neomezené možnosti pro natáčení. Filmová společnost mohla postavit studio, vytvořit kulisy a zároveň využívat skutečnou krajinu jako obrovskou filmovou scénu.

Neméně důležité bylo počasí. V době, kdy filmový materiál vyžadoval značné množství světla, byla jižní Kalifornie téměř ideálním prostředím. Dlouhé období slunečného počasí umožňovalo natáčet mnohem pravidelněji než na severovýchodě Spojených států. To nebyla pouze estetická výhoda. Pro producenta byla každá ztracená hodina potenciální ztrátou peněz. Pokud měl na place desítky lidí, pronajaté kostýmy, kulisy a drahý filmový materiál, nemohl si dovolit, aby produkce několik dní stála.

Kalifornie navíc nabízela mimořádně rozmanitou krajinu. V relativně krátké vzdálenosti od Los Angeles se nacházely pláže, hory, poušť, zemědělská krajina i městské prostředí. Filmaři mohli před kamerou vytvořit New York, Mexiko, Evropu, divoký západ nebo exotickou krajinu, aniž by museli cestovat na druhý konec světa.

Hollywood se tak od počátku opíral o jednu vlastnost, která zůstane pro filmový průmysl zásadní dodnes: schopnost předstírat, že jedno místo je někde úplně jinde.

Filmové společnosti, které přišly do Kalifornie, nejprve často fungovaly velmi provizorně. Natáčely na skutečných lokacích, v pronajatých budovách nebo v jednoduchých studiích. Postupně však zjistily, že pokud chtějí vyrábět filmy rychle a ve velkém, potřebují vlastní infrastrukturu.

Začaly proto vznikat ateliéry, kanceláře, dílny, kostymérny, sklady kulis a filmové laboratoře. Filmové studio nebylo jen místo, kde stála kamera. Byla to továrna, v níž se vyráběl celý filmový produkt.

Tento model byl nesmírně důležitý. Film byl stále dražší a složitější. Nestačilo najmout herce a postavit před ně kameru. Bylo potřeba vytvořit příběh, napsat scénář, připravit kulisy, zajistit kostýmy, natočit materiál, vyvolat film, sestříhat ho, vytvořit kopie a následně dostat hotový produkt do kin. Čím více částí tohoto procesu jedna společnost ovládala, tím větší měla kontrolu nad výsledným ziskem.

Právě tady se začíná rodit studiový systém.

Jedním z mužů, kteří se proti systému kolem MPPC postavili, byl německo-americký podnikatel Carl Laemmle. Původně působil v obchodě a do filmového průmyslu vstoupil jako provozovatel kina a distributor. Brzy však pochopil, že filmový průmysl nabízí mnohem větší možnosti, pokud člověk nebude závislý na několika málo společnostech.

Laemmle se stal jedním z nejvýraznějších představitelů takzvaných nezávislých producentů. Ti odmítali přijmout systém, v němž by Edisonův okruh určoval, kdo může používat určité technologie a jakým způsobem může filmy vyrábět.

V roce 1912 založil Universal Film Manufacturing Company, z níž se později stane Universal Pictures. Universal patří dodnes k nejvýznamnějším filmovým studiím Hollywoodu a jeho počátky krásně ukazují, jak úzce souvisel vznik velkých studií s bojem proti původní koncentraci moci.

Laemmle navíc pochopil další důležitou věc: filmový průmysl nebude dlouhodobě fungovat jen na krátkých filmových atrakcích. Diváci chtějí příběhy, známé tváře a stále větší produkce. A producent, který dokáže spojit výrobu, distribuci a vlastní filmové prostory, získá obrovskou výhodu.

Podobnou cestou se vydal také Adolph Zukor, další evropský přistěhovalec, který se stal jednou z nejvýznamnějších postav amerického filmového průmyslu. Zukor pocházel z Maďarska a do Spojených států přišel jako mladý muž. Do filmového podnikání vstoupil v době, kdy se kinematografie rychle měnila.

Jeho nejvýznamnějším krokem bylo přesvědčení, že budoucnost patří dlouhým hraným filmům s významnými herci. V roce 1912 založil společnost Famous Players Film Company a začal produkovat prestižnější celovečerní filmy. Později se jeho podnik spojil s dalšími společnostmi a vznikl základ toho, co známe jako Paramount Pictures.

Zukor přitom nebyl důležitý jen jako producent. Pomohl vytvořit obchodní model, který se stane jedním z pilířů hollywoodského studiového systému: studio potřebuje nejen filmy vyrábět, ale také je dostat do kin.

To znamenalo, že velká studia začala postupně získávat kontrolu nad celým řetězcem. Produkovala filmy, zaměstnávala herce a další pracovníky, vlastnila distribuční síť a snažila se získávat nebo ovládat také kina.

Hollywood se tak začal měnit v něco mnohem většího než skupinu filmových ateliérů. Začínal být ekonomickým ekosystémem.

Právě během tohoto období vzniká jedna z nejdůležitějších vlastností klasického Hollywoodu: průmyslová výroba filmu. Dnes si často představujeme film jako jedinečné umělecké dílo, které vzniká kolem režiséra a několika hlavních herců. Klasický hollywoodský systém však fungoval mnohem více jako továrna.

Studio mohlo současně připravovat několik různých filmů. Jedna skupina lidí pracovala na scénářích, jiná na kulisách, další na kostýmech a další na samotném natáčení. Herci byli často smluvně spojeni se studiem a mohli během roku natočit několik filmů. Produkce byla plánována dlouho dopředu a jednotlivé části procesu se standardizovaly.

Tento systém měl obrovskou výhodu: dokázal vyrábět filmy rychle a ve velkém množství.

Zároveň však znamenal, že studia získala nad filmovými tvůrci značnou moc. Režisér nebyl vždy nejvyšší autoritou. Hvězda nemusela mít poslední slovo. Studio rozhodovalo o rozpočtu, obsazení, termínu uvedení i způsobu propagace.

A právě tady se začne rodit další fenomén, bez něhož si Hollywood neumíme představit: film jako továrna na hvězdy.

V úplných začátcích kinematografie nebylo běžné, aby diváci znali jména herců. Studio se často snažilo jejich identitu dokonce skrývat, protože se obávalo, že pokud si diváci oblíbí konkrétního herce, bude požadovat vyšší plat.

To se však ukázalo jako neudržitelné.

Diváci si začali jednotlivé tváře pamatovat. Nechtěli vidět pouze „nový film“. Chtěli vidět toho herce, kterého znali z předchozího filmu. Vznikla tak zvláštní situace: studia se snažila vytvořit anonymní výrobní systém, ale samotné publikum začalo z jednotlivých herců vytvářet celebrity.

Jednou z prvních obrovských filmových hvězd byla Mary Pickfordová. Její popularita ukázala, jakou ekonomickou hodnotu může mít konkrétní herecká osobnost. Diváci nechodili pouze na příběh. Chodili na Mary Pickfordovou.

Stejný princip se postupně rozšířil na další herce. Filmová hvězda začala být značkou. Studio mohlo propagovat nejen nový film, ale také osobnost, která v něm hrála.

A tím se Hollywood přiblížil modelu, který známe dodnes.

Na vzniku Hollywoodu je pozoruhodné ještě něco jiného. Řada mužů, kteří vytvořili nejmocnější filmové společnosti, nebyla původem z americké elity. Byli to přistěhovalci nebo děti přistěhovalců, kteří v novém průmyslu viděli příležitost.

Carl Laemmle přišel z Německa. Adolph Zukor pocházel z Maďarska. Bratři Warnerové byli synové židovských přistěhovalců z někdejší Ruské říše. William Fox, zakladatel společnosti Fox Film Corporation, se narodil v Maďarsku. Louis B. Mayer, který se později stal jednou z klíčových postav MGM, se narodil v Ruské říši.

Hollywood tak od počátku nebyl jen příběhem amerických podnikatelů. Byl také produktem přistěhovalecké zkušenosti. Lidé, kteří přišli do Spojených států z Evropy, vstupovali do průmyslu, který ještě neměl pevně stanovená pravidla. A právě proto v něm mohli vybudovat obrovské společnosti.

Je to jeden z největších paradoxů hollywoodské historie: průmysl, který později začal vytvářet jednu z nejvlivnějších představ o Americe, byl do značné míry vybudován lidmi, kteří se do Ameriky sami přistěhovali.

Další důležitou společností se stala Warner Bros. Bratři Harry, Albert, Sam a Jack Warnerovi začali podnikat ve filmovém průmyslu ještě před první světovou válkou. Jejich cesta byla podobná jako u dalších producentů: začínali v distribuci a provozu kin a postupně se přesouvali k vlastní výrobě.

Warner Brothers se později stane jedním z nejmocnějších studií v Hollywoodu, ale jeho význam pro historii filmu přijde především o něco později, s nástupem zvukového filmu. Právě Warner Bros. bude stát za jedním z klíčových technologických zlomů, který definitivně ukončí éru němého filmu.

V této fázi však studio teprve buduje své postavení. Hollywood se stále nachází ve fázi, kdy se jednotlivé společnosti snaží zjistit, jak bude budoucí filmový průmysl vlastně fungovat.

Ve stejné době vznikaly další společnosti, které se později stanou součástí hollywoodské historie. William Fox založil společnost, která se postupně rozvinula v Fox Film Corporation. Ta se později spojí s další společností a vytvoří 20th Century Fox, jedno z velkých hollywoodských studií 20. století.

Mezi další významné hráče patřila společnost, která se později stane Metro-Goldwyn-Mayer, a další producenti, kteří se snažili získat co největší kontrolu nad produkcí a distribucí.

Na začátku druhé dekády 20. století tak začíná být jasné, že filmový průmysl nebude tvořit několik malých nezávislých výrobců. Směřuje k velké koncentraci kapitálu a k vytvoření několika dominantních studií.

A Hollywood se stává jejich přirozeným domovem.

Další zásadní změna se odehrála přímo v samotném způsobu filmového vyprávění. Filmoví tvůrci postupně zjistili, že nemusí pouze zaznamenávat divadelní představení. Kamera může být blízko herci. Může ukázat detail tváře. Může rychle stříhat mezi různými místy. Může sledovat automobil, koně nebo běžícího člověka.

Tím se vytvořil nový vizuální jazyk.

Hollywoodští filmaři začali stále více využívat střih, různé velikosti záběrů, paralelní dějové linie a filmové triky. Publikum se zároveň učilo tento jazyk číst. To, co by na začátku kinematografie působilo zmateně, se postupně stalo běžným způsobem vyprávění.

Film tak získával něco, co divadlo nikdy nemohlo nabídnout ve stejné podobě: naprostou kontrolu nad pohledem diváka.

Režisér mohl rozhodnout, zda divák uvidí celý pokoj, pouze ruce postavy, její tvář nebo předmět ležící na stole. Tato schopnost se stala jedním ze základů filmového vyprávění a Hollywood ji postupně proměnil v průmyslový standard.

V této chvíli se začíná měnit i samotný význam slova Hollywood. Už nejde pouze o geografickou oblast v Los Angeles. Hollywood začíná označovat celý způsob výroby a distribuce filmů.

Studio znamená mnohem víc než budovu. Znamená systém. Znamená producenty, smlouvy, herce, scenáristy, režiséry, techniky, distribuční společnosti, kina a marketing. Znamená schopnost vytvořit film a současně vytvořit poptávku po něm.

A právě to je skutečný okamžik, kdy se rodí Hollywood, jak ho známe.

Ne ve chvíli, kdy někdo postaví první filmový ateliér, ale ve chvíli, kdy se film stane průmyslem.

Na začátku druhé dekády 20. století už tedy existují základní stavební kameny budoucího Hollywoodu. Máme filmová studia, rostoucí město, stále profesionálnější produkci, vznikající hvězdný systém a velké společnosti vedené podnikateli, kteří pochopili, že největší peníze neleží pouze ve výrobě filmů, ale v ovládnutí celého systému.

Přesto Hollywood ještě stále není tou téměř mytickou továrnou na sny, kterou si dnes představujeme. Chybí mu několik zásadních věcí. Především musí přijít skutečný studiový systém, který propojí výrobu, distribuci a kina. Musí vzniknout společnosti, které budou mít dostatek kapitálu na to, aby ovládly celé části trhu. A musí přijít technologické změny, které promění samotný film.

Jedna z nich bude mít obrovský dopad: zvuk.

Ještě předtím však Hollywood čeká další zásadní proměna. Filmové společnosti začnou systematicky budovat obrovské studiové komplexy, herce začnou uzavírat do dlouhodobých smluv a jednotlivé filmové hvězdy se promění v jednu z nejcennějších komodit americké kultury.

Z malých filmových podniků se tak během několika let stane systém, který bude určovat, co budou miliony lidí po celém světě sledovat.

A právě tehdy se Hollywood definitivně promění z místa, kde se natáčejí filmy, v mocenské centrum světové kinematografie.

Zdroje: