Prokleté filmy Hollywoodu: Tragédie, nehody a děsivé náhody, které dodnes nahánějí husí kůži

Hollywood miluje velké příběhy. A diváci zase milují tajemství. Není proto překvapivé, že se kolem některých filmů během desetiletí vytvořily legendy o údajných kletbách, záhadných nehodách a tragických úmrtích.

Někdy šlo pouze o shodu okolností. V jiných případech se však odehrálo tolik podivných událostí, že se spekulace začaly šířit i mezi samotnými členy filmových štábů. Herci mluvili o nevysvětlitelných jevech, režiséři zvali na natáčení kněze a fanoušci dodnes pátrají po tom, zda za některými událostmi nestálo něco víc než pouhá smůla.

Horor Vymítač ďábla režiséra Williama Friedkina je považován za jeden z nejděsivějších filmů všech dob. Příběh posedlé dívky Regan šokoval diváky nejen svou brutalitou, ale i extrémně realistickým zpracováním. A právě to, co se dělo mimo kameru, dodalo filmu pověst téměř „prokletého projektu“.

Jedna z nejčastěji zmiňovaných událostí je rozsáhlý požár, který vypukl v ateliérech studia Warner Bros. Oheň zničil velkou část interiérů domu, kde se natáčelo. Paradoxně však zůstal téměř nedotčený pokoj malé Regan – což štáb později vnímal jako znepokojivou náhodu.

Kvůli požáru se natáčení zpozdilo o několik týdnů a produkce musela některé scény kompletně přestavět. Rozpočet se tím výrazně navýšil a atmosféra na place byla čím dál napjatější.

Herečka Ellen Burstyn si při natáčení slavné scény, kdy je její postava odhozena neviditelnou silou, vážně poranila páteř. Pád byl původně plánovaný, ale mechanizmus, který ji měl „bezpečně“ odhodit, byl nastaven příliš silně.

Burstyn později uvedla, že bolest v zádech ji provázela ještě roky a že šlo o jedno z nejhorších zranění její kariéry.

Podobné incidenty se opakovaly i u dalších herců – drobná zranění, pády a nečekané technické selhání byly na denním pořádku.

Režisér William Friedkin byl známý svým extrémně náročným stylem práce. Scény nechával opakovat, aby dosáhl „dokonalé autenticity“. Herci tak často pracovali v mrazu, dešti nebo v nepohodlných podmínkách.

Mnozí členové štábu později přiznali, že natáčení působilo spíše jako psychologický experiment než běžná filmová produkce.

Krátce po uvedení filmu do kin zemřelo několik lidí spojených s produkcí – od techniků po vedlejší herce. Ačkoli šlo o nesouvisející příčiny, média tyto události rychle spojila s tematikou filmu.

Film Přichází Satan! patří mezi nejikoničtější horory 70. let. Příběh o dítěti, které má být vtělením Antikrista, působil na diváky natolik silně, že se kolem něj začaly šířit legendy o „skutečném prokletí“.

Jednou z nejčastěji zmiňovaných událostí je smrt syna herce Gregoryho Pecka. K tragédii došlo krátce před začátkem natáčení a Peck později přiznal, že ho tato událost hluboce zasáhla.

Podobně dramatický moment zažil i scenárista David Seltzer, jehož letadlo během cesty zasáhl blesk. Stroj sice přistál bezpečně, ale incident byl natolik neobvyklý, že se rychle stal součástí „kletby filmu“.

Během produkce došlo k několika vážným dopravním nehodám členů štábu. Některé z nich skončily těžkými zraněními, jiné dokonce smrtí.

Zvlášť znepokojivé bylo, že k nehodám docházelo v různých zemích a v různých fázích natáčení, což posilovalo dojem, že jde o sérii nešťastných, ale propojených událostí.

Ve filmu se objevují agresivní psi, kteří byli na place údajně velmi těžko kontrolovatelní. Někteří členové štábu tvrdili, že zvířata reagovala neobvykle agresivně i mimo natáčení scén.

Ačkoli to lze vysvětlit stresem a podmínkami výcviku, v kombinaci s tematikou filmu to působilo velmi znepokojivě.

Horor Poltergeist se stal jedním z nejúspěšnějších filmů své doby. Příběh rodiny, kterou terorizují nadpřirozené síly, však provázela série tragédií, které se táhly i dlouho po premiéře.

Jedním z nejčastěji zmiňovaných faktů je, že ve filmu byly použity skutečné lidské kostry. V té době to bylo levnější než výroba realistických rekvizit.

Tato informace později přispěla k legendám, že film „narušil klid mrtvých“ a přinesl na štáb neštěstí.

Největší šok přišel v roce 1988, kdy zemřela Heather O’Rourke, představitelka malé Carol Anne. Příčinou byla náhlá zdravotní komplikace, která se zpočátku jevila jako běžná nemoc, ale rychle se zhoršila.

Její smrt ve věku pouhých 12 let otřásla Hollywoodem.

Další tragédií byla vražda herečky Dominique Dunne, která ve filmu hrála starší sestru. Krátce po premiéře ji uškrtil její bývalý partner.

Tento čin se stal jedním z nejtemnějších momentů spojených s celou sérií.

V následujících letech zemřelo více herců z trilogie Poltergeist v relativně mladém věku, což vedlo k tomu, že média začala mluvit o „Poltergeist kletbě“. Ačkoli šlo o různé a nesouvisející příčiny, veřejnost si tyto události spojila do jednoho děsivého příběhu.

Film Vrána se stal kultem nejen díky své temné atmosféře, ale i kvůli tragédii, která se odehrála přímo během natáčení.

Nejznámější událostí je smrt Brandona Lee, syna Bruce Lee. Při natáčení scény s revolverem došlo k fatální chybě – v hlavni zůstala část náboje, která se při výstřelu slepým nábojem uvolnila a zasáhla herce.

Lee byl okamžitě převezen do nemocnice, ale zranění bylo smrtelné.

Natáčení muselo být po jeho smrti přerušeno a následně dokončeno pomocí dublérů, přepisů scén a raných digitálních efektů. Štáb pracoval pod obrovským emocionálním tlakem.

Už před nehodou se mluvilo o sérii drobných incidentů – poruchách techniky, nehodách při kaskadérských scénách a celkové nervozitě na place. Po tragédii se tyto události začaly zpětně interpretovat jako součást „temného osudu“ filmu.

Jedním z nejtragičtějších případů v dějinách hollywoodské produkce je natáčení filmu Twilight Zone: The Movie. Snímek byl složen z několika samostatných povídek, které režírovali různí tvůrci, a měl navázat na slavný televizní seriál.

Největší tragédie se odehrála během natáčení jedné z epizod režiséra Johna Landise. Scéna měla zobrazovat vietnamskou válku a vyžadovala použití vrtulníku, pyrotechniky a nočního natáčení v extrémně náročných podmínkách.

Během akce však došlo k fatální nehodě. Vrtulník ztratil kontrolu a zřítil se přímo na herce Vic Morrowa a dvě dětské herce, Myca Dinh Le a Renee Shin-Yi Chen. Všichni tři na místě zemřeli.

Událost otřásla celým Hollywoodem a vedla k dlouhým soudním sporům i zásadním změnám bezpečnostních pravidel při natáčení. Dodnes je tento incident považován za jednu z nejtemnějších kapitol filmové historie.

Psychologický horor Romana Polanského Rosemary má děťátko je dnes považován za klasiku žánru. Film vypráví příběh mladé ženy, která začne mít podezření, že její sousedé a manžel jsou zapleteni do satanistického spiknutí.

Natáčení samotné probíhalo relativně standardně, avšak Polanski kladl velký důraz na psychologický tlak na herce, což přispělo k intenzivní, místy až nepříjemné atmosféře na place.

Nejznámější je osud herečky Sharon Tate, manželky režiséra Polanského, která byla o rok později brutálně zavražděna členy Mansonovy rodiny. Ačkoli s filmem přímo nesouvisela, její smrt vedla k tomu, že se Rosemary má děťátko začalo zpětně vnímat v mnohem temnějším kontextu.

Klasický muzikál Čaroděj ze země Oz je jedním z nejznámějších filmů všech dob, ale jeho vznik byl mimořádně náročný a pro mnohé účinkující i nebezpečný.

Natáčení provázely časté změny režisérů, přepisování scénáře a technické experimenty, které tehdy neměly obdoby. To vše vedlo k vyčerpávajícím pracovním podmínkám.

Herečka Margaret Hamilton, představitelka Zlé čarodějnice, utrpěla během natáčení vážné popáleniny při nehodě s pyrotechnikou. Její kaskadérka byla zraněna ještě vážněji.

Další herečka, Judy Garland, byla vystavena extrémnímu tlaku studia, které ji dlouhodobě drželo na přísných dietách a podávalo jí stimulační látky, aby zvládala náročné natáčecí dny. Tyto praktiky měly později vážné dopady na její zdraví.

Přesto se film stal ikonou, i když jeho vznik je dnes často uváděn jako příklad tehdejších neetických hollywoodských praktik.

Natáčení prvního velkofilmu o Supermanovi mělo být oslavou moderního superhrdinského žánru. Produkce byla obrovská, rozpočet rekordní a očekávání vysoká.

Během natáčení však došlo k několika nehodám a zdravotním komplikacím, které přispěly k pověsti „prokletého“ projektu. Náročné letecké efekty a speciální záběry představovaly pro tehdejší techniku značnou zátěž.

Nejvýraznější stopu v historii filmu zanechal Christopher Reeve. Jeho kariéra po Supermanovi nabrala obrovský vzestup a stal se jednou z nejikoničtějších tváří filmových superhrdinů. O to tragičtější byl jeho pozdější osud – v roce 1995 po pádu z koně ochrnul od krku dolů. Přesto se nevzdal a stal se silným hlasem pro výzkum poranění míchy a inspirací pro miliony lidí po celém světě.

Margot Kidder, která ztvárnila Lois Lane, měla po úspěchu filmu velmi bouřlivé období. Trpěla psychickými problémy, které se v 90. letech zhoršily natolik, že byla krátce bez domova. Později se však dokázala stabilizovat a znovu se vrátit k herectví i aktivismu v oblasti duševního zdraví.

Ačkoli film nebyl spojen s jednou konkrétní tragédií, jeho vznik byl poznamenán stresem, finančním tlakem a technickými problémy, které byly pro tehdejší filmovou produkci mimořádně náročné.

Jen málokteré natáčení se proměnilo v tak obrovský chaos jako vznik válečného dramatu Apokalypsa. Francis Ford Coppola chtěl vytvořit film, který by co nejvěrněji zachytil psychologii války ve Vietnamu. Nakonec ale sám i jeho štáb opakovaně říkali, že se z natáčení stal jakýsi „vlastní Vietnam“ – plný stresu, nejistoty a neustálého boje s podmínkami.

Natáčení probíhalo na Filipínách, kde produkce čelila extrémnímu počasí, logistickým problémům i neustálému tlaku studia. Rozpočet se několikanásobně překročil a Coppola musel opakovaně zastavovat natáčení, aby vůbec udržel projekt při životě.

Jednou z největších katastrof byl silný tajfun, který zasáhl oblast natáčení. Během několika hodin zničil velkou část kulis, dekorací i techniky. Štáb přišel o týdny práce a musel začít znovu.

Nešlo jen o materiální škody – zpoždění způsobilo dominový efekt, kdy se rozpadaly harmonogramy, smlouvy i finanční plány. Některé scény se musely přestavět úplně od nuly, což film posunulo do ještě větších dluhů.

Další dramatický moment přišel přímo na place. Martin Sheen, který hrál kapitána Willarda, během natáčení prodělal infarkt. V té době byl projekt už tak vyčerpávající, že tato událost vyvolala mezi štábem paniku.

Sheen byl v kritickém stavu a lékaři varovali, že návrat k natáčení může být nebezpečný. Přesto se po zotavení vrátil, i když s omezením. Coppola později přiznal, že v tu chvíli vážně uvažoval o tom, že film nikdy nedokončí.

Natáčení bylo známé neustálými změnami scénáře, improvizací a tlakem na herce. Marlon Brando dorazil nepřipravený, často odmítal učit se texty a Coppola musel scény přepisovat přímo na místě.

Štáb pracoval v extrémních podmínkách – horko, vlhkost, nemoci a vyčerpání byly na denním pořádku. Režisér později řekl slavnou větu: „Nešlo o to, že jsme natáčeli film o válce. My jsme tu válku žili.“

Stalker Andreje Tarkovského je jedním z nejfilozofičtějších filmů historie. Sleduje tři muže, kteří vstupují do tajemné Zóny, kde má existovat místnost plnící přání. Natáčení však provázely události, které později vyvolaly mýty o „prokletí“.

Původně se film natáčel v oblasti, která byla silně znečištěná průmyslovým odpadem. Štáb pracoval v prostředí s chemikáliemi, těžkými kovy a neznámými látkami, protože tehdejší produkce neměla dostatek informací ani ochranných prostředků.

Později se objevily spekulace, že právě toto prostředí mohlo mít vliv na zdravotní problémy některých členů štábu.

V následujících letech zemřeli režisér Andrej Tarkovskij, jeho manželka Larisa i herec Anatolij Solonicyn – všichni na rakovinu. Ačkoli lékaři nikdy nepotvrdili přímou souvislost s natáčením, fanoušci filmu začali mluvit o „prokletí Zóny“.

Tato shoda událostí dala filmu temnou auru, která ho provází dodnes, i když většina odborníků ji považuje spíše za náhodu než nadpřirozený jev.

Atuk je jedním z nejznámějších „neexistujících filmů“. Scénář podle satirického románu The Incomparable Atuk měl být komedií o Inuitovi, který se snaží přežít v moderní Americe. Projekt ale nikdy nebyl dokončen a postupně získal pověst prokletého.

John Belushi byl prvním hercem, který měl film natočit. Byl považován za ideální volbu, ale v roce 1982 zemřel na předávkování drogami ještě před začátkem produkce.

O několik let později se o roli zajímal John Candy. I on však zemřel náhle v roce 1994 na srdeční selhání, což posílilo mýtus o „kletbě“.

Chris Farley byl posledním velkým jménem spojeným s projektem. Stejně jako jeho předchůdci zemřel předčasně, tentokrát na předávkování drogami v roce 1997.

Ačkoli se tyto události často spojují do jedné legendy, film nikdy nebyl oficiálně rozjet natolik, aby šlo o skutečnou produkci. Mnoho detailů je navíc přehnaných nebo nepřesných, což z Atuka dělá spíše moderní mýtus než reálný „prokletý film“.

Mel Gibson chtěl vytvořit co nejrealističtější zobrazení posledních hodin Ježíše Krista. Výsledkem byl film, který šokoval diváky po celém světě svou brutalitou i intenzitou.

Nejznámější událostí je zásah bleskem, který postihl Jima Caviezela během natáčení scény na hoře. Herec byl zasažen přímo při natáčení a utrpěl zranění, ale přežil.

Zajímavé je, že podobné incidenty se údajně staly i dalším členům štábu, což přispělo k mystické pověsti filmu.

Caviezel během natáčení čelil extrémní fyzické zátěži. Trpěl podchlazením, vyčerpáním, zraněním ramene i zápalem plic. Natáčení probíhalo v náročných podmínkách, často v noci a v chladu.

Přesto herec později uvedl, že role pro něj měla hluboký duchovní význam a považuje ji za jednu z nejdůležitějších v kariéře.

Nosferatu F. W. Murnaua je jedním z prvních hororů v historii filmu. Jeho atmosféra byla natolik silná, že kolem něj vznikly legendy, které přetrvaly více než sto let.

Herec Max Schreck, který ztvárnil hraběte Orloka, byl tak přesvědčivý, že se začalo šířit, že není hercem, ale skutečnou bytostí. Jeho chování na place, izolovanost a maska vedly k těmto spekulacím, které se později staly součástí filmové legendy.

Film byl neoficiální adaptací Draculy Brama Stokera, což vedlo k soudnímu sporu. Soud nařídil zničení všech kopií filmu. Naštěstí několik kopií přežilo, jinak by dnes tento zásadní filmový milník neexistoval.

Právě to je otázka, kterou si filmoví fanoušci kladou už celé desítky let.

Při podrobnějším pohledu zjistíme, že za většinou tragédií stojí lidské chyby, nebezpečné pracovní podmínky, vyčerpání, náhody nebo pouhá shoda okolností. Zároveň je ale pravda, že některé příběhy působí až neuvěřitelně.

Možná právě proto nás podobné legendy nepřestávají fascinovat. Filmy totiž nejsou jen sledem obrazů na plátně. Vznikají díky stovkám lidí, tisícům rozhodnutí a nespočtu okolností, které nelze vždy ovlivnit.

A někdy se zdá, jako by se realita rozhodla napsat vlastní scénář.