Článek
Konec světa nemusí znamenat konec lidstva
Hollywood má s příběhy o konci světa dlouholetou zkušenost. Pandemie, jaderná válka, klimatická katastrofa, mimozemská invaze nebo zombie apokalypsa už nesčetněkrát zničily civilizaci na filmových plátnech a pokaždé po sobě zanechaly několik přeživších, kteří se musí rozhodnout, jak dál žít. Nový film Ridleyho Scotta Vzhlížet ke hvězdám se do tohoto známého žánru vydává také, jeho přístup je ale o něco komornější. Nezajímá ho pouze to, jak vypadá svět po katastrofě, ale především to, co se stane s lidmi, kteří v něm zůstanou sami. Film vstoupil do kin 28. srpna 2026 a přináší příběh světa zasaženého ničivou pandemií, v němž přežití není jediným cílem.
V hlavní roli se představuje Jacob Elordi jako Hig, mladý pilot a přeživší, který žije na opuštěném letišti společně se svým psem Jasperem a bývalým vojákem Bangleyem, kterého hraje Josh Brolin. Jejich způsob života je založený na opatrnosti, pravidlech a nedůvěře ke světu za hranicí jejich bezpečného útočiště. Hig však zachytí tajemný rádiový signál, který naznačuje, že možná nejsou sami. Právě tento okamžik naruší jejich pečlivě vytvořený systém a donutí Higa vydat se do neznáma.
Na první pohled tedy může Vzhlížet ke hvězdám působit jako další postapokalyptické dobrodružství. Ve skutečnosti je ale jeho základ mnohem osobnější. Hig se nesnaží pouze přežít. Snaží se zjistit, jestli má vůbec smysl dál věřit v něco, co připomíná normální život. A právě v tom spočívá hlavní otázka celého filmu: pokud člověk přijde o téměř všechno, co tvořilo jeho předchozí svět, je samotné přežití skutečně dostatečným důvodem pokračovat?
Ridley Scott se vrací k žánru, který pomáhal definovat
Pro Ridleyho Scotta nejde o první návštěvu science fiction. Právě naopak. Britský režisér patří k filmařům, kteří pomohli podobu moderního sci-fi výrazně změnit. Jeho Vetřelec z roku 1979 spojil vesmírné dobrodružství s hororem a vytvořil jeden z nejvlivnějších filmů žánru. O tři roky později následoval Blade Runner, vizuálně mimořádně výrazná adaptace románu Philipa K. Dicka, která se postupem času zařadila mezi nejvýznamnější sci-fi filmy vůbec. Scott se ke science fiction později vracel například prostřednictvím Promethea, Vetřelce: Covenant nebo Marťana. Vzhlížet ke hvězdám proto není náhodnou odbočkou v jeho kariéře, ale dalším pokračováním jeho dlouhodobého zájmu o světy, ve kterých jsou lidé vystaveni podmínkám, které nedokážou úplně ovládat.
Zajímavé přitom je, že Scott se podle vlastních slov k projektu nedostal proto, že by chtěl natočit další velkolepý sci-fi film. Když se dostal ke scénáři Marka L. Smithe, zaujala ho především samotná postava Higa a způsob, jakým příběh pracoval s lidskými vztahy. Scott původně neznal Hellerův román, podle kterého scénář vznikl, ale podle jeho vyjádření ho už prvních několik desítek stran přesvědčilo, že jde o příběh, který má smysl převést na plátno. Režisér navíc zdůrazňoval význam samotného scénáře a toho, co je napsané na papíře, ještě předtím, než se začne řešit velikost produkce nebo vizuální efekty.
To je u Vzhlížet ke hvězdám důležité, protože film se nesnaží soutěžit s každým moderním blockbusterem v množství digitálních efektů. Jeho svět je samozřejmě velký a katastrofa, která ho vytvořila, musela být obrovská, ale samotný příběh se soustředí na velmi malý počet lidí. Opustíme-li města a zničenou civilizaci, zůstává před kamerou především Hig, Bangley, Cima, její otec Pops a několik dalších přeživších. Scott tak může využívat postapokalyptické prostředí nikoliv jen jako atrakci, ale jako způsob, jak postavy zbavit téměř všech společenských jistot.
Jacob Elordi dostává jednu ze svých nejodlišnějších rolí
Higa ztvárnil Jacob Elordi, který se během několika posledních let postupně propracoval mezi nejvýraznější mladé herce současnosti. Mezinárodní popularitu získal především díky seriálu Euforie, ale následně začal přijímat stále náročnější filmové role. Objevil se například ve filmech Saltburn nebo Priscilla a pozornost přitáhl také jako Heathcliff v nové adaptaci Na Větrné hůrce. Vzhlížet ke hvězdám mu ovšem nabízí trochu jinou příležitost než jeho předchozí projekty. Tentokrát musí vytvořit člověka, který dlouhodobě žije v izolaci, nese si bolestnou minulost a zároveň se snaží zachovat něco, co připomíná naději.
Scott o Elordim během propagace filmu mluvil velmi pozitivně a zdůrazňoval především jeho přirozenost a fyzickou připravenost. Pro roli pilota a přeživšího potřeboval herce, který bude přesvědčivý nejen v emocionálních scénách, ale také v praktických situacích spojených s létáním, pohybem v přírodě a každodenním přežíváním. Významnou součástí jeho postavy je navíc vztah se psem Jasperem, který v příběhu není pouze roztomilým doplňkem. Je jedním z posledních pevných bodů Higova života a připomínkou světa, který existoval před katastrofou.
Právě vztah mezi Higem a Jasperem patří k prvkům, které film odlišují od klasických postapokalyptických thrillerů. Pes je totiž zároveň společníkem, vzpomínkou i důvodem, proč Hig stále zůstává člověkem, kterým byl před katastrofou. V okamžiku, kdy kolem něj zmizela společnost, rodina i většina běžných lidských kontaktů, zůstává právě toto pouto jedním z mála vztahů, které nevyžadují vysvětlování ani slova.
Josh Brolin hraje muže, který přežití chápe úplně jinak
Higovým nejbližším lidským společníkem je Bangley v podání Joshe Brolina. Jejich vztah ale rozhodně není jednoduchým přátelstvím. Bangley je bývalý vojenský survivalista, který se na svět po katastrofě dívá mnohem cyničtěji než Hig. Pro něj je nejdůležitější bezpečí, disciplína a schopnost předpokládat to nejhorší. Hig naopak stále hledá něco, co by mu připomnělo svět před pandemií. Oba muži se proto navzájem potřebují, ale zároveň představují dva naprosto odlišné pohledy na přežití.
Tento kontrast je jedním z hlavních dramatických motorů filmu. Bangley připomíná Higovi, že starý svět už neexistuje a že přílišná důvěra může být nebezpečná. Hig naopak odmítá přijmout myšlenku, že jediným způsobem života po katastrofě je permanentní strach a izolace. Jejich společné soužití proto funguje téměř jako neustálý střet dvou filozofií. Jeden muž chce přežít za každou cenu, zatímco druhý chce najít důvod, proč vůbec přežívat.
Margaret Qualley přináší do příběhu další možnost budoucnosti
Významnou postavou je také Cima, kterou hraje Margaret Qualley. Cima žije společně se svým otcem Popsem, kterého ztvárnil Guy Pearce, a podobně jako Hig se ocitá v izolovaném světě po pandemii. Její příchod do příběhu však znamená něco víc než jen setkání dalších přeživších. Hig prostřednictvím Cimy začíná znovu objevovat možnost lidského spojení, které už téměř přestal očekávat.
Qualley tak nedostala pouze tradiční roli ženy, která se objeví v příběhu hlavního hrdiny. Cima má vlastní minulost, vlastní obavy a vlastní představu o tom, co může následovat. Její přítomnost zároveň mění Higův pohled na svět. Najednou už nejde pouze o to, zda se dokáže ubránit nebezpečí nebo najít další zásoby. Začíná být důležité, zda může existovat něco jako budoucnost a zda stojí za to ji společně s někým budovat.
Scott během rozhovorů zdůrazňoval právě emocionální stránku vztahů mezi postavami. Přestože film obsahuje akční a thrillerové momenty, jeho skutečným středem je podle dostupných informací právě otázka lidského spojení. Vzhlížet ke hvězdám tak stojí někde mezi survival thrillerem, sci-fi dramatem a komorním příběhem o lidech, kteří se snaží zjistit, jestli lze po obrovské katastrofě znovu začít žít.
Knižní předloha
Film vznikl podle stejnojmenného románu amerického spisovatele Petera Hellera, který vyšel v roce 2012. Heller v něm vytvořil postapokalyptický svět, který se v několika důležitých ohledech liší od typických příběhů o konci civilizace. Nečekají zde hordy zombie ani mimozemšťané. Katastrofa je mnohem uvěřitelnější a právě proto může působit znepokojivěji: svět byl zasažen ničivou pandemií a lidé jednoduše zůstali bez společnosti, na kterou byli zvyklí.
Hellerův román je známý také svým literárnějším stylem. Vedle samotného přežívání se věnuje vzpomínkám, přírodě, samotě a psychice člověka, který si uvědomuje, že jeho starý život už se nikdy nevrátí. Právě proto mohl příběh oslovit Ridleyho Scotta i přesto, že už existuje obrovské množství postapokalyptických filmů. Podle režiséra nebylo podstatné pouze to, že se příběh odehrává po pandemii, ale především způsob, jakým se prostřednictvím tohoto prostředí zabývá lidmi.
Adaptace se ujal scenárista Mark L. Smith, který už má se survivalovými a žánrovými příběhy zkušenosti. Je spoluautorem scénáře k Revenantovi: Zmrtvýchvstání a pracoval také na dalších výrazných žánrových projektech. U Vzhlížet ke hvězdám se přitom nesnažil vytvořit úplně nový příběh, ale převést Hellerovu literární předlohu do filmové podoby a zachovat její důraz na vztahy a lidskou stránku postapokalyptického světa.
Pandemie dodává příběhu úplně jiný význam
Jedním z nejzajímavějších aspektů Vzhlížet ke hvězdám je skutečnost, že jeho předloha vznikla už v roce 2012, tedy dlouho před pandemií covidu-19. Filmová adaptace ale přichází do kin v době, kdy má současné publikum s podobnou zkušeností mnohem bližší kontakt. Scott přitom podle svých vyjádření vnímal právě tuto skutečnost jako jeden z důvodů, proč je příběh stále tak působivý. Nejde o fantastickou katastrofu, kterou si divák může snadno odsunout do oblasti nemožného. Základní premisa vychází z něčeho, co lidstvo v určité podobě skutečně zažilo.
Film přesto není jednoduchou alegorií na pandemii. Jeho svět je mnohem radikálnější a sleduje společnost, která se po katastrofě už nevrátila do normálu. Právě tím získává příběh zvláštní melancholii. Hig si pamatuje dobu, kdy existovaly restaurace, letiště, města plná lidí, běžné vztahy a každodenní problémy, které dnes mohou působit téměř absurdně. To, co před katastrofou považoval za obyčejné, se nyní stává vzácnou vzpomínkou.
A právě vzpomínky jsou jedním z hlavních témat filmu. Člověk totiž nemusí přijít pouze o své blízké. Může přijít o celý způsob života, který považoval za samozřejmý. Vzhlížet ke hvězdám se tak ptá, jak dlouho může člověk žít pouze ze vzpomínek a kdy je nutné začít vytvářet nové.
Nečekejte jen další film ve stylu The Last of Us
Srovnávání s jinými postapokalyptickými příběhy je samozřejmě nevyhnutelné. V posledních letech se žánr znovu dostal do centra pozornosti především díky seriálu The Last of Us, který ukázal, jak silně může fungovat příběh postavený na vztahu dvou lidí v rozpadlém světě. Vzhlížet ke hvězdám se tomuto srovnání jen těžko vyhne. Zde se hlavní pozornost nesměřuje k neustálému nebezpečí, ale k izolaci, vzpomínkám a možnosti znovu najít lidské spojení.
To ale neznamená, že film úplně opouští napětí. Hig a Bangley žijí ve světě, kde nebezpečí stále existuje a jejich způsob života je založený na neustálé ostražitosti. Tajemný rádiový signál proto nepůsobí pouze jako naděje. Může znamenat také problém. V postapokalyptickém světě totiž není jisté, kdo je na druhé straně a zda každý, kdo hledá kontakt, skutečně hledá totéž co Hig.
Právě tento rozpor dává příběhu zajímavou atmosféru. Naděje a nebezpečí jsou zde téměř neoddělitelné. Každá možnost nového začátku znamená zároveň riziko a každé rozhodnutí důvěřovat jinému člověku může změnit celý Higin život.
Scott natáčel svět po apokalypse bez toho, aby se v něm utopil
Jedním z důležitých prvků filmu je jeho vizuální stránka. Ridley Scott je známý tím, že dokáže vytvářet velmi přesvědčivé filmové světy, ať už jde o temnou budoucnost Blade Runnera, klaustrofobický vesmír Vetřelce nebo historické prostředí Gladiátora. Vzhlížet ke hvězdám mu tentokrát umožňuje pracovat s opuštěnou krajinou, letišti, horami, lesy a pozůstatky civilizace. Film se natáčel mimo jiné v Itálii, přestože se jeho děj odehrává v Coloradu.
Výsledkem není svět, který by vypadal jako jedna obrovská digitální kulisa. Důležitou součástí atmosféry jsou skutečná místa a příroda. Prázdnota prostoru je přitom stejně důležitá jako samotné postavy. Když Hig letí nad krajinou nebo prochází místy, která kdysi patřila lidem, divák nevidí pouze krásnou přírodu. Vidí svět, ve kterém něco chybí.
A právě kontrast mezi nádhernou krajinou a skutečností, že v ní téměř nikdo nezůstal, vytváří jednu z nejzajímavějších vizuálních vlastností filmu. Příroda přežila. Civilizace nikoli. Člověk se tak v postapokalyptickém světě stává spíše návštěvníkem než jeho pánem.
Proč může Vzhlížet ke hvězdám zaujmout právě teď
Postapokalyptické filmy se v posledních letech objevují poměrně často, ale Vzhlížet ke hvězdám přichází do zajímavého okamžiku. Publikum už má za sebou celou řadu příběhů o světech po katastrofě a je stále těžší přijít s něčím, co bude působit opravdu nově. Ridley Scott proto nemá jednoduchý úkol. Musí pracovat s velmi známým žánrem a současně přesvědčit diváka, že příběh Higa a jeho společníků stojí za další dvě hodiny v kině.
Jeho největší výhodou může být právě to, že se nepokouší za každou cenu vymyslet novou apokalypsu. Pandemie už proběhla. Svět už skončil. Otázkou je, co bude dál. Tím se film dostává blíže k dramatu o ztrátě, samotě a naději než ke klasickému katastrofickému blockbusteru.
A možná právě proto je Vzhlížet ke hvězdám zajímavým návratem Ridleyho Scotta ke science fiction. Ne proto, že by znovu vytvořil dalšího mimozemského tvora nebo futuristické město, ale protože se znovu ptá na jednu z nejzajímavějších otázek, které sci-fi vůbec může nabídnout: když se svět kolem člověka změní k nepoznání, co je ještě potřeba zachovat, aby zůstal člověkem?
Vzhlížet ke hvězdám je od 28. srpna 2026 uváděn v kinech a představuje další kapitolu v dlouhé filmografii Ridleyho Scotta. Ať už nakonec diváky přesvědčí či nepřesvědčí jeho atmosféra, herecké výkony nebo samotná otázka naděje po konci civilizace, jedno je jisté: Scott se ani ve svých osmdesáti letech nechystá přestat hledat nové světy, do kterých může své diváky poslat.
Zdroje:
