Spider-Man od roku 1977 až po No Way Home, který kraluje? Velký žebříček hraných filmových adaptací

Spider-Man je jednou z mála komiksových postav, která dokázala oslovit několik generací diváků. Každá éra nabídla jiného Petera Parkera, jiný pohled na jeho schopnosti i odlišný styl vyprávění. Zatímco starší fanoušci nedají dopustit na Tobeyho Maguirea, mladší vyrůstali s Andrewem Garfieldem nebo Tomem Hollandem. Přestože se názory na jednotlivé filmy často liší, některé z nich si během let vybudovaly téměř legendární postavení.

Do tohoto žebříčku jsou zařazeny všechny dosud vydané hrané filmy se Spider-Manem, včetně televizních snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let. Nejde tedy pouze o moderní hollywoodské blockbustery, ale o kompletní pohled na to, jak se nejslavnější komiksový hrdina společnosti Marvel během desetiletí vyvíjel.

Začínáme od úplného konce.

Na posledním místě končí Spider-Man: The Dragon's Challenge, který je zároveň posledním z trojice televizních filmů vycházejících ze seriálu ze sedmdesátých let. Tvůrci se tentokrát pokusili přesunout děj do Hongkongu, aby snímek působil atraktivněji a odlišil se od předchozích dobrodružství. Exotické prostředí sice přineslo několik zajímavých kulis a nabídlo netradiční atmosféru, samo o sobě však nestačilo zakrýt slabiny scénáře.

Film totiž působí především jako několik epizod slepených dohromady, což se výrazně podepisuje na tempu vyprávění. Děj často přešlapuje na místě, akce je velmi střídmá a Spider-Man se do centra pozornosti dostává překvapivě málo. Na dnešní poměry navíc zastaraly nejen speciální efekty, ale také způsob, jakým je příběh vystavěn.

Přesto nejde o úplně bezcennou kuriozitu. Pro fanoušky historie komiksových adaptací představuje zajímavý pohled do doby, kdy filmoví tvůrci teprve hledali způsob, jak přenést superhrdiny na obrazovky. Jako celek ale působí nejslabším dojmem ze všech hraných filmů se Spider-Manem.

O příčku výše se umístil Spider-Man Strikes Back, který je druhým televizním filmem s Nicholasem Hammondem v hlavní roli. Ve srovnání se svým předchůdcem nabízí o něco svižnější tempo a více akčních scén, přesto se ani jemu nedaří překročit hranice televizní produkce své doby.

Tvůrci se snažili rozšířit příběh o špionážní motivy a větší množství nebezpečných situací, výsledku však chybí výraznější padouch i zapamatovatelnější zápletka. Film se navíc soustředí více na kriminální příběh než na samotného Spider-Mana, což ubírá prostor tomu, co diváci od této postavy očekávají nejvíce.

Z dnešního pohledu může snímek působit velmi pomalu a naivně, zároveň je ale zajímavým svědectvím o době, kdy superhrdinské filmy zdaleka nedisponovaly rozpočty ani technickými možnostmi, na které jsme zvyklí dnes. Jako historická kuriozita funguje dobře, jako samostatný film však příliš nezaujme.

Desáté místo obsazuje vůbec první hraný film se Spider-Manem. Dnes už může působit nenápadně, jeho význam pro historii komiksových adaptací je ale obrovský. V době svého vzniku šlo o odvážný pokus převést jednoho z nejslavnějších marvelovských hrdinů do hrané podoby, a to v době, kdy nikdo netušil, jak obrovský fenomén se ze superhrdinských filmů jednou stane.

Nicholas Hammond ztvárnil Petera Parkera sympaticky a lidsky, tvůrci se navíc snažili zachovat základní charakterové vlastnosti komiksové předlohy. Největším problémem filmu jsou dnes především technická omezení tehdejší televizní produkce. Akční scény působí velmi jednoduše, létání na pavučinách postrádá dynamiku a tempo vyprávění je výrazně pomalejší, než by současný divák očekával.

Na druhou stranu si zaslouží respekt za to, že položil první stavební kámen dlouhé filmové historie Spider-Mana. Bez těchto skromných začátků by možná nikdy nevznikly velkolepé adaptace, které dnes lámou rekordy návštěvnosti po celém světě.

Japonský Spider-Man je pravděpodobně nejpodivnější film v historii této postavy. A zároveň jeden z nejzajímavějších.

Na první pohled totiž připomíná Spider-Mana jen částečně. Mladý motorkář Takuya Jamaširo získává pavoučí schopnosti od mimozemšťana, bojuje s příšerami a v závěru přivolává obřího robota Leopardona, který likviduje nepřátele v soubojích připomínajících pozdější sérii Power Rangers.

Zní to bláznivě? Přesně takové to je.

Právě tato naprostá originalita ale dělá z japonského Spider-Mana kultovní záležitost. Tvůrci si americkou komiksovou předlohu přizpůsobili vlastním představám a vytvořili dílo, které sice nemá mnoho společného s klasickým Peterem Parkerem, zato významně ovlivnilo celý žánr japonských tokusatsu seriálů. Právě zde se totiž poprvé objevil koncept hrdiny ovládajícího obřího robota, který později převzala slavná série Super Sentai a následně i Power Rangers.

Jako adaptace Spider-Mana jde o velmi volné pojetí, jako historický fenomén je ale film fascinující. I po téměř padesáti letech si dokáže získat nové fanoušky svou bezprostředností, odvahou experimentovat a naprostou odlišností od všeho, co bylo se Spider-Manem natočeno předtím i potom.

Osmou příčku obsazuje film, který bývá dodnes jedním z nejrozporuplněji hodnocených Spider-Manů. The Amazing Spider-Man 2 je totiž učebnicovým příkladem snímku, který v mnoha ohledech funguje výborně, ale zároveň si pod sebou podkopává nohy vlastními ambicemi.

Andrew Garfield zde podle mého názoru podává svůj nejlepší výkon jako Peter Parker. Je sebevědomější než v prvním filmu, jeho Spider-Man srší humorem, energií i mladickou bezprostředností a zároveň působí velmi lidsky. Výborně fungují i jeho společné scény s Emmou Stone, jejichž chemie patří bez přehánění k nejsilnějším romantickým linkám celé hrané historie Spider-Mana. Je znát, že oba herci byli i ve skutečném životě partnery, což se přirozeně promítá do každého jejich společného dialogu.

Právě vztah Petera a Gwen je největší předností celého filmu. Jejich vzájemné škádlení, podpora i společně strávené chvíle působí naprosto uvěřitelně a dávají příběhu silné emocionální ukotvení. Vyvrcholení jejich osudu navíc patří mezi nejdojemnější okamžiky, jaké kdy komiksové filmy nabídly. I po více než deseti letech jde o scénu, která dokáže zasáhnout nejen fanoušky Spider-Mana, ale i diváky, kteří komiksy nikdy nečetli.

Film ale doplácí na snahu studia vybudovat vlastní filmový vesmír. Tvůrci se snaží představit hned několik budoucích zápletek, naznačují vznik Sinister Six, přidávají příběh Harryho Osborna, Electra, osud Richarda Parkera i další motivy. Místo jednoho soustředěného příběhu tak vzniká mozaika několika dějových linek, které spolu ne vždy dokonale fungují. Jamie Foxx jako Electro i Dane DeHaan coby Green Goblin přitom měli obrovský potenciál, ale ani jeden z nich nedostal dostatek prostoru, aby mohl naplno zazářit.

Přesto zůstává The Amazing Spider-Man 2 filmem, který si zaslouží více uznání, než se mu dostávalo po premiéře. Nabízí nádhernou kameru, jedny z nejlepších záběrů létání na pavučinách v celé sérii a emotivní finále, na které se nezapomíná.

Když měl Sam Raimi uzavřít svou slavnou trilogii, očekávání byla obrovská. První dva filmy nastavily laťku mimořádně vysoko a třetí díl měl být velkolepým zakončením příběhu Petera Parkera. Výsledkem je film, který dodnes rozděluje fanoušky možná více než kterýkoli jiný Spider-Man.

Na jedné straně totiž obsahuje některé z nejlepších momentů celé Raimiho trilogie. Vztah Petera a Harryho Osborna dostává důstojné vyvrcholení, motiv odpuštění je zpracován překvapivě citlivě a Sandman představuje jednoho z nejlidštějších padouchů, jaké kdy komiksové filmy nabídly. Thomas Haden Church z něj vytvořil tragickou postavu, jejíž motivace vychází především z lásky k vlastní rodině, nikoli z touhy po moci nebo pomstě.

Nejslabší stránkou filmu je naopak jeho přeplněnost. Sam Raimi původně plánoval soustředit děj především na Sandmana, studio však trvalo na tom, aby se ve filmu objevil také Venom, tehdy jedna z nejpopulárnějších komiksových postav. Právě tento zásah je dodnes považován za hlavní důvod, proč film působí roztříštěně. Vedle Sandmana, Venoma, Harryho Osborna a symbionta musí scénář zvládnout ještě vztah Petera a Mary Jane i několik dalších dějových linek, což je na jeden film jednoduše příliš.

Ani přes tyto nedostatky ale nejde o špatný film. Spíše o dílo, které se snažilo obsáhnout více, než bylo možné. Emoce fungují, akční scény jsou výborně natočené a závěr celé trilogie si i po letech zachovává svou sílu.

Po skončení Raimiho trilogie se Sony rozhodlo začít úplně od začátku. Mnoho fanoušků tehdy nechápalo proč, protože od posledního filmu uplynulo pouhých pět let. Přesto vznikl reboot, který se od svého předchůdce odlišil výrazně více, než se původně očekávalo.

Andrew Garfield pojal Petera Parkera úplně jinak než Tobey Maguire. Je sebevědomější, sarkastičtější a mnohem více připomíná komiksovou předlohu, ve které Spider-Man během soubojů neustále vtipkuje. Zároveň ale neztrácí lidskost a zranitelnost. Garfieldovi se podařilo vytvořit postavu, která působí současně jako obyčejný student i jako mladý muž hledající své místo ve světě.

Velkou devizou filmu je také Gwen Stacy v podání Emmy Stone. Na rozdíl od mnoha komiksových adaptací zde není pouhou vedlejší postavou čekající na záchranu. Je inteligentní, aktivní a několikrát sama výrazně ovlivní děj. Její vztah s Peterem působí naprosto přirozeně a dodává filmu civilnost, která jej odlišuje od většiny ostatních superhrdinských blockbusterů.

Režisér Marc Webb zvolil temnější vizuální styl a snažil se příběh ukotvit více v realitě. Výsledkem je osobnější film, který klade větší důraz na emoce než na velkolepou akci. Některé dějové motivy – především tajemství kolem Peterových rodičů – však zůstávají nedotažené a je znát, že tvůrci počítali s pokračováním, které mělo na řadu otázek odpovědět.

I přes tyto výhrady jde o velmi povedenou adaptaci, která bývá dnes neprávem opomíjena. Andrew Garfield si svého Spider-Mana získal až s odstupem let a není náhodou, že jeho návrat v No Way Home vyvolal tak obrovské nadšení.

První film odehrávající se po událostech Avengers: Endgame stál před nelehkým úkolem. Musel navázat na jeden z největších blockbusterů filmové historie a zároveň umožnit Peteru Parkerovi vystoupit ze stínu Tonyho Starka. Přesto se mu podařilo vytvořit zábavné, vizuálně nápadité a emocionálně funkční pokračování.

Tentokrát se Peter vydává na školní výlet po Evropě, kde doufá, že si alespoň na chvíli odpočine od role superhrdiny. Okolnosti mu to ale samozřejmě nedovolí a do cesty se mu postaví Mysterio, kterého fantasticky ztvárnil Jake Gyllenhaal. Jeho Quentin Beck patří mezi nejlépe napsané padouchy celého Marvel Cinematic Universe. Není jen dalším protivníkem toužícím po ovládnutí světa. Je manipulativní, inteligentní a dokonale využívá toho, že lidé často raději uvěří iluzi než nepříjemné pravdě.

Právě iluzorní sekvence představují vrchol celého filmu. Marvel zde ukázal jednu z nejkreativnějších akčních scén své historie a dokonale využil komiksový potenciál Mysteria. Divák si společně s Peterem přestává být jistý tím, co je skutečné a co je pouhou projekcí, což vytváří napětí, jaké ve spider-manovských filmech do té doby prakticky neexistovalo.

Na rozdíl od Homecomingu je zde navíc patrné, že Peter postupně dospívá. Učí se přijímat vlastní rozhodnutí, přestává spoléhat na rady zkušenějších hrdinů a začíná chápat, že být Spider-Manem znamená nést odpovědnost i tehdy, když si člověk přeje žít obyčejný život.

Páté místo si Far From Home zaslouží především díky skvělé kombinaci humoru, napětí a výborně napsaného padoucha. Přesto mu těsně uniká umístění mezi absolutní špičkou. Ve srovnání s nejlepšími filmy série je totiž stále poměrně silně svázán širším světem MCU a některé jeho nejdůležitější momenty fungují naplno až ve spojení s ostatními marvelovskými filmy.

Čtvrté místo patří filmu, který dokázal něco, o co se předchozí adaptace příliš nepokoušely – představit Spider-Mana především jako obyčejného středoškoláka. Zatímco Raimiho trilogie se více soustředila na romantické drama a filmy s Andrewem Garfieldem kladly důraz na osobní tragédii a temnější atmosféru, Spider-Man: Homecoming připomněl, že Peter Parker je především dospívající kluk, který se teprve učí zvládat vlastní schopnosti i každodenní život.

Tom Holland se role zhostil s naprostou přirozeností. Jeho Peter působí přesně jako nadšený teenager, který dostal příležitost stát se superhrdinou, ale zároveň stále řeší školu, kamarády, první lásky i obyčejné rodinné starosti. Právě tato civilnost odlišuje Homecoming od většiny ostatních komiksových filmů. Spider-Man zde není téměř neporazitelným zachráncem světa, ale mladíkem, který často chybuje, jedná impulzivně a teprve postupně zjišťuje, co znamená nést skutečnou odpovědnost.

Velkým překvapením filmu je Michael Keaton jako Adrian Toomes alias Vulture. Místo typického komiksového padoucha vznikla postava s pochopitelnými motivacemi. Toomes není ztělesněním čistého zla. Je obyčejným člověkem, který se cítí odstrčený systémem a rozhodne se vzít osud do vlastních rukou. Díky tomu patří mezi nejlépe napsané protivníky v celém Marvel Cinematic Universe a závěrečné odhalení jeho skutečné identity představuje jeden z nejpůsobivějších momentů filmu.

Homecoming navíc výborně kombinuje humor, akci i coming-of-age příběh. Nejde jen o další superhrdinský blockbuster, ale také o velmi povedený film o dospívání. Peter se postupně učí, že skutečným hrdinou není ten, kdo nosí nejmodernější oblek od Tonyho Starka, ale ten, kdo dokáže správně jednat i bez něj.

Přesto mu těsně uniká umístění mezi první trojicí. Na rozdíl od nejvýše hodnocených filmů totiž nedosahuje stejné emocionální hloubky a jeho příběh nemá tak silný dopad. Jako představení nové verze Spider-Mana však funguje téměř dokonale.

Když Sam Raimi v roce 2002 uvedl svého Spider-Mana, málokdo tušil, že právě tento film navždy změní podobu komiksových blockbusterů. Dnes je snadné zapomenout, že v té době nebyly superhrdinské filmy samozřejmostí. Batman měl za sebou nepříliš úspěšnou éru devadesátých let, Marvel Cinematic Universe ještě neexistovalo a jen málokdo věřil, že by komiksové adaptace mohly ovládnout světová kina.

Spider-Man ale dokázal pravý opak.

Sam Raimi natočil film, který si okamžitě získal miliony diváků díky své upřímnosti. Místo bezhlavé akce se soustředil především na Petera Parkera – obyčejného mladíka, jehož život se během několika dnů obrátí vzhůru nohama. Jeho proměna ve Spider-Mana není jen získáním nadlidských schopností, ale především cestou k pochopení odpovědnosti, kterou s sebou takový dar přináší.

Tobey Maguire vytvořil velmi lidského a sympatického Petera. Nepůsobí jako sebevědomý akční hrdina, ale jako člověk, kterému diváci od první chvíle přejí úspěch. Jeho nejistota, skromnost i ochota obětovat vlastní štěstí pro dobro ostatních dodávají filmu mimořádnou emocionální sílu.

Stejně nezapomenutelný je Willem Dafoe v roli Green Goblina. Dodnes bývá označován za jednoho z nejlepších komiksových padouchů vůbec. Jeho Norman Osborn je tragickou postavou, která svádí neustálý vnitřní boj sama se sebou. Dafoe dokáže během několika vteřin přecházet od laskavého otce k děsivému psychopatovi a vytváří protivníka, na kterého se nezapomíná ani po více než dvaceti letech.

Ano, některé digitální efekty už dnes působí zastarale. To ale filmu nijak zásadně neubližuje. Jeho největší síla totiž nikdy nespočívala v trikové stránce, ale v příběhu, postavách a emocích. Právě díky nim obstál ve zkoušce času a dodnes patří mezi nejvýznamnější superhrdinské filmy všech dob.

Druhé místo patří filmu, který dokázal něco, co se ještě několik let před premiérou zdálo naprosto nemožné. Spider-Man: No Way Home spojil tři generace hraného Spider-Mana do jediného příběhu a proměnil se v jednu z největších filmových událostí posledních let.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde především o nostalgickou oslavu minulosti. Ve skutečnosti je však síla filmu mnohem větší. Tvůrcům se podařilo propojit návraty známých postav s příběhem, který významně posouvá samotného Petera Parkera. Tom Holland zde definitivně dospívá. Musí čelit následkům vlastních rozhodnutí, přijímá bolestné oběti a poprvé skutečně chápe, co znamená být Spider-Manem.

Návrat Tobeyho Maguirea a Andrewa Garfielda patří mezi nejpůsobivější okamžiky moderní blockbusterové éry. Nejde přitom jen o fanouškovský servis. Oba bývalí představitelé Spider-Mana dostávají prostor uzavřít vlastní příběhy a dodat svým verzím Petera Parkera nový rozměr. Především Andrew Garfield zde prožívá jednu z nejdojemnějších scén celého filmu, která symbolicky navazuje na události z The Amazing Spider-Man 2.

Velkou pochvalu si zaslouží také návrat starších padouchů. Willem Dafoe znovu dokazuje, proč je Green Goblin považován za jednoho z nejlepších komiksových protivníků historie, zatímco Alfred Molina se s lehkostí vrací k Doctoru Octopusovi. Tvůrci navíc dokázali dát většině navrátivších se postav nový smysl a nepůsobí dojmem, že byly přítomny jen kvůli nostalgii.

Přesto No Way Home zůstává na druhém místě. Důvod je jednoduchý. Obrovská část jeho síly vychází ze znalosti předchozích filmů. Divák, který neviděl Raimiho trilogii ani filmy s Andrewem Garfieldem, si snímek užije, ale mnoho emocionálních momentů na něj nebude mít stejný dopad. Film je proto vrcholem dvacetileté historie Spider-Mana, nikoli zcela samostatným dílem.

Na prvním místě podle mého názoru nemůže být žádný jiný film než Spider-Man 2.

Ani po více než dvaceti letech totiž neztratil nic ze své síly. Sam Raimi zde dosáhl mimořádně vzácné rovnováhy mezi velkolepým superhrdinským filmem a intimním lidským dramatem. Výsledkem je snímek, který funguje stejně dobře jako akční blockbuster, romantický příběh i psychologická studie člověka rozpolceného mezi osobním štěstím a odpovědností vůči ostatním.

Peter Parker zde prochází jedním z nejuvěřitelnějších charakterových vývojů v historii komiksových filmů. Není unavený jen fyzicky. Postupně přichází o přátele, lásku, studium i práci a začíná pochybovat, zda má jeho dvojí život vůbec smysl. Právě tato vnitřní krize dodává filmu hloubku, kterou se mnoha moderním blockbusterům nedaří napodobit.

Stejně výjimečný je Alfred Molina jako Doctor Octopus. Jeho Otto Octavius není obyčejným padouchem toužícím po ovládnutí světa. Je to tragická postava, geniální vědec, který se vinou tragické nehody postupně mění v člověka ovládaného vlastními démony. Díky citlivě napsanému scénáři i Molinovu výkonu patří Doctor Octopus dodnes mezi nejlepší komiksové protivníky filmové historie.

Spider-Man 2 navíc nepotřebuje multivesmír, odkazy na desítky dalších filmů ani velkolepý fanservis. Funguje zcela samostatně a jeho emocionální síla stojí výhradně na výborně napsaných postavách. Právě proto je dodnes považován za jeden z nejlepších superhrdinských filmů všech dob a ani po letech neztratil nic ze své výjimečnosti.

Filmová cesta Spider-Mana ale zdaleka nekončí. Už tento měsíc se Peter Parker vrací na plátna kin ve filmu Spider-Man: Brand New Day, který patří mezi nejočekávanější komiksové snímky posledních let.

Příběh naváže na dramatické finále No Way Home, po němž svět zapomněl na skutečnou identitu Petera Parkera. Poprvé po dlouhé době tak bude moci začít úplně od začátku – bez podpory Avengers, bez technologického zázemí Tonyho Starka i bez lidí, kteří ho dříve znali. Právě tento motiv slibuje návrat ke komornějšímu pojetí Spider-Mana, které si mnoho fanoušků dlouhodobě přálo.

Do hlavní role se vrací Tom Holland, zatímco režie se tentokrát ujal Destin Daniel Cretton, tvůrce filmu Shang-Chi a legenda o deseti prstenech. Marvel zatím spoustu dějových detailů pečlivě tají, což samozřejmě vyvolává množství spekulací. Fanoušci diskutují o možném návratu některých známých postav, objevují se teorie o nových protivnících i o tom, zda se Peter skutečně vydá mnohem samostatnější cestou než v předchozích filmech.

Ať už se nakonec příběh vydá jakýmkoli směrem, očekávání jsou obrovská. Spider-Man totiž zůstává jedním z nejpopulárnějších superhrdinů všech dob a dosavadní filmová historie ukazuje, že i po téměř padesáti letech dokáže každá nová adaptace přinést něco nového. Pokud se tvůrcům podaří navázat na kvalitu předchozích filmů, mohl by se Brand New Day brzy zařadit do vyšších příček podobných žebříčků. Otázkou zůstává jediné – na které příčce nakonec skončí.