Terminátor 2 je opět v kině. Proč je Cameronův film i po 35 letech stále nepřekonaným akčním sci-fi

Je jen málo filmů, jejichž název se stal součástí filmového slovníku natolik, že ho lidé znají, i když samotný film nikdy neviděli. Terminátor 2: Den zúčtování mezi ně bezpochyby patří. Když James Cameron v roce 1991 uvedl pokračování svého čtyři roky starého sci-fi hitu Terminátor, vytvořil film, který překonal svého předchůdce prakticky ve všech směrech. Byl větší, dražší, technicky odvážnější, emocionálnější a akčnější, ale zároveň dokázal zachovat jednoduché jádro původního příběhu. A právě proto se z něj nestal pouze úspěšný sequel, ale jeden z filmů, které zásadním způsobem ovlivnily další vývoj hollywoodské kinematografie.

Letos je navíc návrat Terminátora 2 do kin symbolický hned z několika důvodů. Film slaví 35. výročí a jeho speciální uvedení je načasováno právě na období, kdy podle příběhu nastává takzvaný Judgment Day. V České republice se výroční uvedení rozběhlo 27. srpna 2026 a film se vrací v remasterované 4K 2D kinoverzi. Některá česká kina navíc připravila speciální projekce původního českého dabingu z roku 1992, který má mezi fanoušky vlastní nostalgickou hodnotu.

A právě 29. srpen je pro fanoušky série zvláštní datum. Ve fiktivní historii Terminátora měl právě 29. srpna 1997 systém Skynet získat sebeuvědomění a následně zahájit jaderný útok proti lidstvu. Skutečný rok 1997 už dávno uplynul, Skynet samozřejmě nevznikl a svět se nezhroutil. Filmová představa budoucnosti však zůstává fascinující právě proto, že Terminátor 2 dokázal spojit technologický strach s velmi osobním příběhem o rodině, osudu a možnosti změnit budoucnost.

Když se James Cameron začal zabývat pokračováním Terminátora, rozhodně neměl v plánu jednoduše zopakovat první film. Původní Terminátor z roku 1984 byl relativně komorním sci-fi thrillerem. Arnold Schwarzenegger v něm hrál téměř nezastavitelný stroj, který cestoval z budoucnosti do minulosti, aby zabil Sarah Connorovou. Cameron vytvořil film s omezeným rozpočtem, který musel spoléhat na nápad, atmosféru, praktické efekty a napětí. Pokračování ale mělo být něčím úplně jiným.

Cameron se ke scénáři vrátil společně s Williamem Wisherem a podle údajů AFI byl první draft dokončen během pouhých osmi týdnů. Produkce se následně rozrostla do měřítek, která byla na začátku devadesátých let mimořádná. Rozpočet se během příprav výrazně zvyšoval a podle Box Office Mojo nakonec dosáhl přibližně 102 milionů dolarů, což z filmu učinilo jeden z nejdražších projektů své doby. Už během produkce se proto o Terminátoru 2 mluvilo jako o filmu, který představuje obrovské finanční riziko.

Dnes se může zdát neuvěřitelné, že právě tento risk vyšel. Terminátor 2 nakonec celosvětově utržil přes 517 milionů dolarů a stal se nejvýdělečnějším filmem roku 1991. Ještě důležitější než samotné tržby však bylo to, co film dokázal po technické a kulturní stránce. Cameron ukázal, že pokračování nemusí být pouze větší verzí původního filmu. Může vzít jeho základní myšlenky, kompletně změnit jejich význam a současně vytvořit něco, co bude působit jako samostatný film.

Jedním z největších Cameronových nápadů bylo samozřejmě obrátit očekávání diváků naruby. V prvním Terminátorovi byl Arnold Schwarzenegger děsivým strojem, jehož jediným cílem bylo Sarah Connorovou najít a zabít. V pokračování se vrací jako stejný typ stroje, T-800, tentokrát však dostává úplně jiný úkol. Jeho posláním je chránit mladého Johna Connora, budoucího vůdce lidského odporu.

Právě tato změna je jedním z důvodů, proč Terminátor 2 funguje tak dobře. Schwarzenegger už nemusí být pouze hrozbou. Jeho strohý výraz, mechanické pohyby a minimum emocí se najednou stávají součástí komediální i emocionální stránky filmu. T-800 se postupně učí, jak fungovat mezi lidmi, a John Connor se naopak učí důvěřovat stroji, který měl být původně symbolem jeho největšího strachu. Vztah mezi těmito dvěma postavami se tak stává jedním z hlavních důvodů, proč film není pouze sledem akčních scén.

Schwarzenegger navíc dostal jednu z nejikoničtějších rolí své kariéry. Jeho T-800 se stal postavou, která funguje i mimo samotnou sérii. Černé sluneční brýle, kožená bunda, motorka a strohé věty se proměnily v součást popkultury. Přitom je zajímavé, že největší síla postavy nespočívá v tom, jak moc je nebezpečná, ale v tom, jak se během filmu mění její vztah k člověku.

Pokud Schwarzenegger prošel největší změnou oproti prvnímu filmu, ještě výraznější proměnou prošla Sarah Connorová. Linda Hamiltonová se vrátila do role ženy, která v prvním filmu působila jako obyčejná mladá servírka, jež byla náhle donucena bojovat o vlastní život. O sedm let později je Sarah úplně jiným člověkem.

Ve filmu se z ní stává fyzicky i psychicky připravená žena, která je přesvědčená, že budoucnost lidstva závisí na tom, zda se podaří zabránit příchodu Skynetu. Její proměna ale není pouze vizuální. Sarah už nevěří, že lze osud jednoduše přijmout. Naopak je ochotná udělat téměř cokoliv, aby zabránila katastrofě, o které ví, že má přijít.

Hamiltonová tak vytvořila jednu z nejvýraznějších ženských postav akčního filmu devadesátých let. Sarah není v příběhu pouze někým, koho musí ostatní chránit. Je aktivní součástí konfliktu, má vlastní názory a vlastní plán. Její vztah k T-800 navíc vytváří zajímavý kontrast. Zatímco John se snaží v robotovi vidět přítele a ochránce, Sarah stále vidí stroj, který jí připomíná původní trauma.

Do role Johna Connora byl obsazen tehdy třináctiletý Edward Furlong, pro kterého šlo o první velkou filmovou roli. John je v příběhu mnohem více než jen „syn Sarah Connorové“. Je klíčem k budoucnosti lidstva, ale zároveň je stále dítětem, které se snaží pochopit, proč mu dospělí neustále říkají, že jeho život má nějaký předem daný význam.

Právě Johnův vztah s T-800 tvoří emocionální centrum filmu. John učí Terminátora lidským pravidlům, například tomu, že zabíjení není jediným řešením problémů. T-800 naopak Johnovi poskytuje něco, co mu dlouho chybělo – pocit bezpečí. Jejich vztah proto postupně překračuje hranici mezi člověkem a strojem. Z původně naprogramovaného úkolu se stává něco, co připomíná přátelství a nakonec i vztah mezi otcem a synem.

Právě proto je závěr filmu tak silný. Terminátor 2 sice pracuje s obrovskou hrozbou a velkolepými scénami, ale jeho největší emocionální síla vzniká z jednoduché otázky, zda může stroj pochopit lidskou hodnotu života. A Cameron na ni odpovídá způsobem, který je překvapivě optimistický.

Pokud byl T-800 v prvním filmu symbolem nezastavitelného stroje, Cameron potřeboval pro pokračování vytvořit protivníka, který bude působit ještě děsivěji. Výsledkem se stal T-1000, kterého ztvárnil Robert Patrick.

Patrick byl v době obsazení relativně málo známým hercem a právě to Cameronovi vyhovovalo. T-1000 neměl působit jako klasická hollywoodská hvězda. Měl být na první pohled obyčejným člověkem, který je ale ve skutečnosti něč mnohem nebezpečnějším. Patrickova štíhlá postava a způsob pohybu umožnily vytvořit kontrast k Schwarzeneggerovu masivnímu T-800. Zatímco T-800 působí jako těžký stroj, T-1000 je rychlý, klidný a téměř elegantní.

Zajímavostí je, že role původně mohla připadnout hudebníkovi Billymu Idolovi. Idol podle nových vzpomínek Roberta Patricka na roli skutečně pracoval a absolvoval i kamerovou zkoušku, ale po vážné nehodě na motocyklu v roce 1990 nebyl schopen splnit fyzické požadavky role. Cameron následně zvolil Patricka a z relativně neznámého herce vytvořil jednoho z nejpamátnějších filmových padouchů devadesátých let.

T-1000 je přitom zajímavý nejen jako postava, ale také jako technologický problém, který museli tvůrci vyřešit. Jeho tělo je tvořeno tekutým kovem a může měnit podobu. V roce 1991 něco takového představovalo obrovskou výzvu. Dnes podobné efekty vídáme prakticky v každém větším blockbusteru, ale tehdy šlo o něco, co filmové publikum v takové podobě ještě nezažilo.

Právě speciální efekty jsou možná nejdůležitějším důvodem, proč Terminátor 2 dodnes působí tak výjimečně. Na filmu pracovala společnost Industrial Light & Magic, která vytvořila velkou část digitálních efektů T-1000. ILM sama film označuje za milník počítačové grafiky a upozorňuje, že šlo o první případ, kdy byl hlavní filmový charakter vytvořen alespoň zčásti pomocí počítačové grafiky.

Cameron přitom nepoužíval digitální efekty pouze proto, aby film vypadal moderně. Využíval je k vytvoření něčeho, co by tradičními metodami bylo prakticky nemožné. T-1000 se může proměňovat, protahovat, kopírovat vzhled jiných lidí a procházet určitými překážkami způsobem, který tehdejší publikum ještě nevidělo. ILM vytvořila více než čtyři desítky CGI záběrů a výsledná technologie se stala jedním z nejvýznamnějších kroků v historii filmových vizuálních efektů.

Dnes je snadné zapomenout, jak revoluční tyto efekty byly. Současné publikum je zvyklé na digitálně vytvořené postavy, celé virtuální světy a realistické simulace. V roce 1991 však něco takového představovalo zásadní technologický skok. Terminátor 2 ukázal filmařům, že počítačová grafika nemusí být pouze doplňkem obrazu. Může se stát samotnou součástí hlavní postavy a umožnit vyprávět příběh, který by ještě několik let předtím nebylo možné natočit.

James Cameron byl už před Terminátorem 2 známý jako režisér, který dokázal kombinovat velké filmové vize s technickými inovacemi. Po Terminátorovi natočil například Vetřelce, který rozšířil svět vytvořený Ridleym Scottem, a následně Propast. Právě zkušenosti s technicky náročnými projekty mu umožnily pustit se do filmu, který byl pro tehdejší Hollywood mimořádným finančním rizikem.

V době výroby se kolem rozpočtu Terminátora 2 vedly značné debaty. Dobový tisk psal o částkách kolem 100 milionů dolarů a spekulovalo se, zda tak drahý film vůbec může být finančně úspěšný. Los Angeles Times už v roce 1991 upozorňovaly, že film bude patřit mezi nejdražší hollywoodské projekty, které do té doby vznikly.

Nakonec se však ukázalo, že Cameronova sázka na technologii, akci a příběh fungovala. Film vydělal přes půl miliardy dolarů a stal se nejvýdělečnějším filmem roku 1991. Jeho úspěch navíc pomohl potvrdit myšlenku, že obrovské rozpočty nemusí být pouze finanční hazard, pokud jsou použity k vytvoření něčeho, co publikum skutečně ještě nevidělo.

Terminátor 2 nebyl pouze komerčním hitem. Na 64. ročníku udílení Oscarů získal šest nominací a čtyři ceny. Zvítězil za masky, zvuk, střih zvukových efektů a vizuální efekty. Pro film, který je dnes často označován především jako akční sci-fi blockbuster, šlo o výrazné uznání jeho technické kvality.

Nejvýznamnější byla samozřejmě cena za vizuální efekty. Tým vedený Dennisem Murenem z ILM společně se Stanem Winstonem, Genem Warrenem Jr. a Robertem Skotakem dokázal vytvořit efekty, které se následně staly vzorem pro celou generaci dalších filmů. Film získal Oscara také za zvuk a střih zvukových efektů, což je důležité připomenout, protože Terminátor 2 není působivý pouze obrazem. Jeho zvuková stránka je stejně důležitou součástí jeho identity.

Cameron tak vytvořil film, který dokázal uspokojit publikum hledající velkolepou akci, ale zároveň získal uznání od lidí pracujících přímo v oboru. To je kombinace, která se v hollywoodské historii nepodaří příliš často.

Mnoho filmů, které byly ve své době označovány za technologické zázraky, dnes působí zastarale. Jejich efekty mohou být zajímavé především z historického hlediska, ale současný divák si všimne jejich stáří. U Terminátora 2 je situace jiná. Některé digitální efekty samozřejmě prozrazují svůj věk, ale většina filmu stále funguje překvapivě dobře.

Důvodem je skutečnost, že Cameron nestavěl celý film pouze na počítačových efektech. Kombinoval praktické efekty, skutečné kulisy, miniatury, masky, mechanické rekvizity a digitální technologie. Díky tomu obraz nepůsobí jako nepřetržitá digitální demonstrace. Efekt má vždy konkrétní dramatický účel. Když se objeví T-1000, divák nemá obdivovat pouze technologii. Má být překvapený tím, co tato technologie znamená pro příběh.

Stejně důležitá je také struktura filmu. Cameron postupně odhaluje informace a nechává diváka měnit názor na jednotlivé postavy. Nejdříve není úplně jasné, kdo je ochránce a kdo je hrozba. Později se role jasně rozdělí, ale film začne pracovat s otázkou, zda se lidé mohou změnit a zda budoucnost musí skutečně dopadnout tak, jak ji popisují předpovědi z minulosti.

Jedním z důvodů, proč Terminátor 2 působí v roce 2026 možná ještě zajímavěji než před několika desetiletími, je jeho téma umělé inteligence. Film samozřejmě pracuje s velmi fantastickou představou Skynetu, ale základní obava je překvapivě jednoduchá: co když vytvoříme technologii, která získá schopnost rozhodovat sama za sebe a člověk nad ní následně ztratí kontrolu?

V roce 1991 šlo do značné míry o science fiction. Dnes žijeme ve světě, kde se o umělé inteligenci diskutuje každý den a kde technologie stále výrazněji ovlivňují způsob, jakým lidé pracují, komunikují a získávají informace. To samozřejmě neznamená, že by Skynet byl realistickou předpovědí budoucnosti. Přesto je fascinující sledovat, jak přesně film dokázal zachytit jeden z největších technologických strachů moderní doby.

Cameron ale zároveň nenabízí pouze pesimistickou vizi. Základní myšlenkou filmu je, že budoucnost není úplně pevně daná. Sarah Connorová věří, že pokud se podaří změnit určité události, může se změnit i budoucnost. A právě tato myšlenka dává celému příběhu mnohem optimističtější vyznění, než by se mohlo zdát z jeho názvu.

Jedním z nejzábavnějších paradoxů celé série je samozřejmě skutečnost, že datum katastrofy už dávno uplynulo. 29. srpna 1997 měl podle původního příběhu začít jaderný útok a následná válka mezi lidmi a stroji. Rok 1997 jsme přežili bez Skynetu a dnes už se na toto datum díváme jako na jednu z nejznámějších filmových předpovědí, která se pochopitelně nenaplnila.

To ale neznamená, že Terminátor 2 zestárl. Právě naopak. Datum se změnilo z hrozby na filmovou kuriozitu a samotný příběh se postupně oddělil od konkrétního roku. Zůstala otázka, která je mnohem univerzálnější: můžeme ovlivnit budoucnost, nebo jsme odsouzeni opakovat stejné chyby?

A právě proto se Terminátor 2 vrací do kin i po 35 letech. Ne pouze proto, aby fanoušci znovu viděli Arnolda Schwarzeneggera na obřím plátně, ale protože některé filmy jsou natolik pevně postavené, že dokážou fungovat i poté, co zmizí původní kontext, ve kterém vznikly.

Výroční uvedení Terminátora 2 není pouze přehlídkou nostalgie. Film se vrací v 4K a RealD 3D a v některých zemích také v dalších prémiových formátech. StudioCanal uvádí, že pro nové uvedení byla použita jejich restaurovaná verze a 3D konverze z roku 2017. James Cameron sám označil kino za nejlepší způsob, jak film znovu zažít, protože právě pro velké plátno byl původně vytvořen.

V USA je výroční uvedení naplánováno od 28. srpna do 2. září, zatímco Česká republika patří mezi země, kde film dorazil už 27. srpna. V českých kinech se navíc mohou diváci setkat s různými verzemi projekcí, včetně speciálního návratu původního českého dabingu.

Zajímavostí letošní americké výroční projekce je také možnost poslechnout si během filmu původní komentář Jamese Camerona a scenáristy Williama Wishera prostřednictvím speciálního systému synchronizovaného s telefonem diváka. Komentář byl přitom po desetiletí známý především z domácích vydání filmu.

Hollywood má obrovské množství pokračování. Jen velmi málo z nich však dokázalo udělat něco podobného jako Terminátor 2. Film nevzal pouze postavy z prvního dílu a neposlal je do dalšího dobrodružství. Změnil jejich význam, rozšířil svět, posunul technologické možnosti filmu a současně vytvořil příběh, který funguje i bez znalosti každého detailu předchozího dílu.

Jeho největší síla proto nespočívá v jedné slavné scéně nebo jedné ikonické hlášce. Je to kombinace několika věcí, které do sebe dokonale zapadají: Cameronova režie, Schwarzeneggerova proměna v nečekaného hrdinu, výjimečný výkon Lindy Hamiltonové, mladý Edward Furlong, Robert Patrick jako T-1000, hudba Brada Fiedela, praktické efekty, digitální technologie, zvuk a především velmi jednoduchá emocionální myšlenka.

Terminátor 2 je film o konci světa, který je ve skutečnosti především filmem o možnosti změny. O tom, že budoucnost nemusí být předem rozhodnutá. O tom, že člověk může změnit své chování a že někdy může i stroj pochopit něco, co lidé sami zapomínají – že život má hodnotu.

A právě proto je možná trochu příznačné, že se Terminátor 2: Den zúčtování vrací do kin právě 29. srpna. V den, který měl podle filmu znamenat konec světa, se na plátna vrací film, který nám už 35 let připomíná něco úplně opačného: že budoucnost ještě nemusí být napsaná.

Soudný den možná nepřišel. Terminátor ale zůstal. A po 35 letech je stále stejně působivý.

Zdroje: