Článek
Jana se rozhlédla po obýváku a povzdechla si. Dvě malé děti pobíhaly mezi hračkami, jedna se zrovna rozbrečela, protože jí spadla lžička. V kuchyni čekala večeře, v pračce prádlo a v diáři zápis o zítřejší návštěvě lékaře. A ona? Sama.
Počítač přednější než vše ostatní
Roman přijde z práce kolem šesté. Sedne k počítači a většinou už se od něj nehne. „Jen chvíli, pak ti pomůžu,“ řekne občas, ale jen málokdy. Ty chvíle se ale stejně nikdy nekonají. Jana dělá všechno: nakupuje, uklízí, vaří, domlouvá lékaře, hlídá děti, vymýšlí, jak je zabavit. A Roman? Sedí u PC, dívá se do obrazovky a hraje střílečky.
Jana by chtěla pracovat, i na malou brigádu, aby si přivydělala a měla pocit, že dělá něco pro sebe. Jenže kdo by pohlídal děti? A i kdyby našla zodpovědné hlídání, svůj výdělek by dala prakticky hlídačce.
Změní se to někdy?
Když se o svých pocitech snaží mluvit s Romanem, dostane odpověď: „O víkendu si o tom promluvíme.“ Jenže o víkendu Roman spí do dvanácti a pak zase tráví čas u počítače. Jana cítí frustraci a vyčerpání. Někdy si večer sedne, děti spí, a ptá se sama sebe: Mám zůstat, nebo odejít?
Miluje svou rodinu, ale zároveň se cítí osamělá a přehlížená. Teď už jí ani nejde o to, aby jí Roman pomohl s dětmi. Chce, aby si všiml, že existují. Že existuje ona. Jak ale mluvit o té obří prázdnotě, o beznaději, která ji pohlcuje?
Každý den je boj s časem, únavou a pocitem, že její práce doma není vidět. Jana ví, že musí najít rovnováhu – mezi péčí o děti, rodinu a tím, aby neztratila samu sebe. Ale teď je uprostřed každodenního kolotoče, který se zdá nekonečný.
