Článek
Jarka sedí na posteli v ložnici, která se za poslední měsíce změnila v růžové království. Na komodě leží pečlivě srovnané dupačky v jemných pastelových barvách, čelenky, malinké ponožky s krajkou. Všechno to kupovala s jednou jistotou, která pro ni byla téměř hmatatelná: budou mít holčičku.
A teď?
Poslední ultrazvuk vzal tuhle představu jednou provždy.
Bude to kluk.
Jarka tomu stále nedokáže uvěřit. Nejde o to, že by syna nechtěla — jde o to, že ten sen o dívce byl tak silný, že se jí vtiskl do každého detailu představy jejího těhotenství.
„To je super! Budeme mít kluka!“
Tomášova radost byla nefalšovaná. Hrdá, spontánní, klučičí.
„To je skvělý, Jarko! Kluk!“ opakoval v ordinaci nadšeně, zatímco držel v ruce fotku z ultrazvuku.
Jarka se usmívala. Dokonce přikývla. Nic mu neřekla.
Ne proto, že by mu nevěřila. Ale protože se sama před sebou styděla.
Jak může být smutná, když je miminko zdravé?
Jak může cítit zklamání, když ví, že dítě za nic nemůže?
Od té chvíle v ní pracovalo něco, co nedokázala pojmenovat.
Vina. Smutek. Tlak. Očekávání. Strach. A snad stále i láska.
Všechno naráz. A moc.
Když se sen změní v ticho
Večer sedí s Tomášem v obýváku. On montuje postýlku, v ruce šroubovák a pořád se směje.
„Už aby tu byl, co?“ otočí se k ní.
„Jo… už aby byl,“ odpoví Jarka, ale její hlas je sotva slyšet.
„Jsi nějaká tichá. Je ti něco?“
„Jen… únava,“ vydechne.
Tuhle větu opakuje poslední týdny pořád.
Pravdu neřekla.
A bojí se, že kdyby ji řekla nahlas, zničila by se tím zbytečně — sebe i jeho radost.
Noc, ticho a jedna růžová představa
Když Tomáš usne, Jarka se podívá na jeho klidný profil. Chvíli mu závidí, jak snadné je pro něj těšit se.
Potom jde do dětského pokoje.
Rozsvítí lampičku.
V růžovém světle stojí police s knížkou, na jejíž obálce je dívčí jméno. Jméno, které si nosila v hlavě už od svých osmnácti. To jméno, které Tomáš nikdy neslyšel, protože ji ani nenapadlo, že by ho někdy neměli použít.
Položí ruku na břicho.
Dítě se jemně zavrtí.
„Promiň,“ zašeptá. „Já vím, že za nic nemůžeš. Já to vím… jen nevím, jestli to zvládnu.“
A tentokrát už slzy nepřijde zastavit.
Tečou samy.
Možná za holčičku, která nikdy nebude existovat. Možná za chlapečka, který už teď potřebuje její lásku. Možná za ni samotnou.
A co dál? Jarka neví.
Stojí tam dlouho. V růžovém pokoji, který působí najednou jako kulisa k příběhu někoho úplně jiného.
Dítě ji kopne.
Jako by se připomínalo.
Jako by říkalo: „Jsem tady. Jsem tvůj syn.“
Jarka se posadí na kraj postele.
A přestože by měla cítit jistotu, radost, smíření… necítí nic z toho.
Jen jedno:
Neví, co má dělat.
