Článek
„Když jsem zůstala sama, uvědomila jsem si, že nejhorší není ticho. Ale to, že se nemám komu ozvat.“
Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v situaci, kdy mě nejvíc děsí obyčejný večer. Ticho bytu, které dřív působilo jako klid, se najednou změnilo v ozvěnu mé samoty. Seděla jsem na gauči, koukala na vypnutou televizi a měla pocit, že kdybych zmizela, nikdo by si toho nevšiml.
Ještě před rokem jsem měla všechno: vztah, práci, přátele. Nebo jsem si to alespoň myslela. Ve skutečnosti jsem měla hlavně pocit, že musím zvládnout všechno – být ta silná, ta milá, ta, co nikdy neodmítne, nikdy nepláče a všechno opraví. Jednou. Dvakrát. Stokrát.
A pak přišel ten den.
„Já už takhle dál nemůžu,“ řekl mi tehdy můj partner Tomáš bez jediného varování. „Jsi moc citlivá, moc přemýšlíš, všechno si bereš. Já nechci tolik věci řešit, já chci mít klid.“
Klid. To slovo mě do dneška pálí.
Neodešel proto, že bych mu ublížila. Odešel proto, že jsem nebyla jednoduchá. Že jsem měla city. Že jsem se ptala, mluvila, snažila se řešit věci, které on zametal pod koberec.
A najednou tady nebyl.
Ticho, které bolí
První týdny byly hrozné. Budík zvonil, já vstala, šla do práce a všechno se zdálo stejné — jen já ne. V práci jsem se usmívala, odpovídala na otázky, dělala si svoji práci. Ale uvnitř mě to hlodalo: „Proč nejsem dost? Proč všichni dokážou být normální, jen já ne?“
Odpoledne jsem přišla domů a sedla si do prázdného bytu. Ticho mě obklopilo. A já měla strach.
Ne z toho, že jsem sama.
Ale z toho, že mi to vlastně nikdo nepomůže změnit.
Přátelé měli své životy. Rodina své problémy. A já? Já jsem se pomalu topila v pocitu, že nikoho nezajímám.
Chvíle, která mě zlomila
Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a před sebou měla hrnek čaje. A najednou jsem se rozbrečela úplně bez varování. Ne hlasitě, ne hystericky. Jen tak tiše, jako když teče prasklá trubička pod dřezem.
V tu chvíli jsem si uvědomila něco strašně bolestivého:
Já jsem žila pro lidi, kteří by pro mě neudělali ani zlomek toho, co já pro ně.
A ještě jsem si to vyčítala.
Pomalu znovu
Začala jsem chodit ven jen proto, abych neseděla doma. Naučila jsem se vařit jen pro sebe. Naučila jsem se ozvat, když něco nechci. A taky jsem se naučila, že být sám neznamená být špatně.
Jednou jsem se podívala do zrcadla a poprvé za dlouhou dobu mě nenapadlo nic negativního. Nešlo o to, že bych byla krásnější nebo spokojenější. Šlo o to, že jsem se konečně viděla já — ne člověk, který má být podle někoho jiného.
Dnes?
Pořád mám prázdné večery. Pořád občas cítím tíhu. Ale už nemám strach z toho, že jsem sama.
Protože jsem zjistila něco důležitého:
Samota není nejhorší.
Nejhorší je být obklopená lidmi a připadat si neviditelná.
A to už nikdy nechci.
