Článek
Jmenuju se Eva, je mi 33 a ještě loni bych řekla, že nejlepší přátelství vydrží všechno.
A pak přišel okamžik, který to celé zbořil — během dvou minut, jedné věty a jednoho pohledu plného ticha.
Byla jako moje druhá půlka
Lucii jsem poznala na střední. Byla typ člověka, který vstoupí do místnosti a najednou je tam světlo. Vtipná, spontánní, hlučná, laskavá. Já byla vždycky ta tišší, introvertnější. Někdo by řekl nudná, já si to nemyslím. Prostě jiný temperament.
Seděly jsme spolu v lavici, chodily si navzájem na svatby příbuzných, znaly jsme svoje zvyky i vkus i jména všech bývalých.
Byly jsme ty dvě, které se najdou i ve tmě.
A pak přišel její nový přítel
Jmenoval se Roman. Charismatický, sebevědomý, zábavný… ze začátku jsem ho měla ráda.
Postupně jsem si ale začala všímat detailů… Jak ji přerušoval, jak rozhodoval za ni, jak se ptala jeho, jestli si může dát víno. A hlavně toho, jak začala mizet.
Scházely jsme se méně. Nejdřív jednou týdně, pak jednou měsíčně. A nakonec jsem psala jen já. Ona buď neodpověděla, nebo napsala větu:
„Promiň, nemůžu, máme něco s Romanem.“
A pak přišla ta osudová věta
Jednou večer jsme seděly u ní v bytě. Ještě pořád jsme se smály, ale smích byl jiný — povrchní, jako by mezi námi seděl někdo třetí.
Když se zvedla do kuchyně, mobil jí zazvonil.
A byla na ní zpráva od Romana:
„Doufám, že jí neříkáš o našich problémech. Ona se do všeho plete.“
Ztuhla jsem. Nechtěla jsem číst dál. Ale už ta jedna věta pálila jako kyselina.
Když se vrátila, nadechla jsem se:
„Lucko… proč si o mně Roman myslí, že se pletu do všeho? Co mu říkáš?“
Byla ticho. Dlouho.
A pak řekla tu větu, která to všechno zlomila:
„Evi, někdy mám pocit, že toho o mně víš až moc.“
Jako by mi probodla srdce. Já, která se s ní celá léta tak důvěrně přátelila, jsem najednou byla někdo cizí.
Konec, který jsem nečekala
Dva týdny jsem čekala, že se ozve. Nenapsala.
Já to zkusila — jednou, dvakrát.
Po třetí zprávě mi odpověděla:
„Nevyhovuje mi, jak se ke mně chováš. Dej mi prosím prostor.“
A tím to skončilo.
Bez hádky, bez vysvětlení. Bez posledního setkání. Prostě jen tak.
Co jsem netušila
Po půl roce mi napsala její mladší sestra.
A teprve tehdy jsem pochopila:
Roman ji izoloval od všech blízkých. Od rodiny, od kolegů, od kamarádů.
A nakonec i ode mě.
„Není to tvoje vina,“ psala mi.„Lucce zakázal s tebou mluvit. Bál se, že bys jí otevřela oči.“
Seděla jsem nad tou zprávou a brečela. Ne ze smutku — spíš z úlevy.
Neztratila jsem ji kvůli nějaké svojí chybě.
Ztratila jsem ji kvůli člověku, který ji zmanipuloval.
A pak se stalo něco, co jsem nečekala
O měsíc později mi přišla zpráva od Lucky.
„Evi… můžu tě vidět? Chybíš mi.“
A tehdy jsem pochopila, že přátelství někdy zůstane stát na místě a čeká, až druhý dojde zpátky.
A že někdy musíme člověka pustit — aby se mohl vrátit.
