Článek
Mám dospělého syna a měla jsem vždycky pocit, že mám to těžké za sebou. Syna jsem vychovala sama, celý život jsem pracovala a a do budoucna se těšila, že jednou přijdou vnoučata a bude to zase jiná radost. Syn je dospělý, samostatný, pracuje, má svůj život. Říkala jsem si, že teď přijde ta klidnější kapitola…
Mému synovi Jirkovi je třicet. Vztahy asi nějaké měl, ale nikdy se nesvěřoval, nebyly tedy asi příliš dlouhé nebo vážné.
„Má čas,“ říkávala jsem kamarádkám, když se ptaly. A sama sebe jsem uklidňovala: Jednou to přijde.
Partnerka s třemi dětmi
Pamatuju se, že jsem stála v kuchyni, když Jirka přišel z hodního patra našeho domu, kde má svůj byt, ke mně do kuchyně. Pamatuju si, jak jsem si automaticky sedla.
„Mami, chtěl bych ti někoho představit,“ řekl.
„Tak to jsem ráda,“ odpověděla jsem rychle, možná až moc. „A odkud je? Jak se jmenuje? Co dělá??“
Chvíli mi o té ženě, Zdeňce, povídal.. Vše bylo v pořádku, ale pak dodal: „Je o pár let starší. Přišli by v neděli na oběd, ano? Má tedy tři děti…“
Usmála jsem se. Automaticky. „Aha,“ řekla jsem. „Tak to bude… veselé.“ Zasmál se. Já taky. A v tu chvíli jsem tomu možná i věřila. Uběhlo pár takových návštěv a Zdeňka si s dětmi s k nám nastěhovala. Poněkud rychleji, než jsem předpokládala, ale prý to tak přišlo… Vždycky jsem doufala, že to bude tak, jak jsem si vysnila. Syn s rodinou nahoře v patře, já v přízemí, kde budu péct koláče a děti za mnou budou chodit.
Jenže realita je jiná než představa.
Nikdy není klid
Najednou tu nejsme dva. Ani tři. Jsme tu pořád v šesti. Hlasy, kroky, hádky, smích, pláč. Dveře se nezavírají potichu, věci se povalují všude. Často nahoře slyším rámus a pak říkám synovi:
„Mohly být trochu potichu, je už večer.“
Dívá se na mě trochu provinile. „Mami, jsou to děti. Nejde to pořád hlídat.“
Jeho partnerka se na mě usmívá: „Oni si zvyknou,jsou jen hodně živí.“
Možná ano. Jenže tady vždycky byl pořádek, najednou je tady všechno, jen ne klid a ticho.
Sedím dole v kuchyni, míchám kávu a slyším, jak nahoře běhají. A říkám si, jak zvláštní to je. Celý život jsem se těšila na vnouče. Na to vlastní. Teď tu mám tři děti, které nejsou moje. A já nevím, jaká je v tom moje role. Nejsem jejich babička. Nejsem rodič. Jsem někde mezi.
Jednou večer jsem si povzdechla: „Víš, já si to představovala trochu jinak.“
Syn se zarazil: „Jak jinak?“ Hledala jsem slova. „Pomaleji, přirozeněji. Ne rovnou takhle.“
Chvíli mlčel. „Mami, já vím. Ale já ji miluju. A ty děti jsou součástí.“
Nechci být zlá. Nechci být ta tchyně, o které se vyprávějí historky. Vidím, že syn tu ženu miluje. Vidím, že se snaží. A vím, že ona to taky nemá jednoduché. Jenže ty její děti tady dělají jen nepořádek, na zahradě běhají, jak se jim líbi, lezou na stromy, které jsou slabé a už mi zničily jednu třešeň. Nemají žádnou kázeň, rostou jako dříví v lese.
Cizí děti u mě doma
Někde hluboko ve mně se míchají pocity, za které se trochu stydím. Smutek. Zklamání. Možná i ztráta. Protože místo očekávaného „začátku“ jsem rovnou skočila do hotového života někoho jiného.
Na vnouče se pořád těším. Ale teď už jinak. Opatrně. „Třeba jednou,“ říkám si potichu.
A hned nato dodám: A třeba taky ne.
Navenek říkám, že je všechno v pořádku. A doufám v to. Doufám, že se věci ustálí, že si tady děti zvyknou a zklidní se. Ale nemůžu se ubránit dojmu, že bych byla radši, kdyby syn potkal nějakou svobodnou ženu, se kterou by si všechno nejdřív vybudoval.
