Článek
Myslela jsem si, že jsme si blízké. Na její svatbě jsem se cítila neviditelná.
Na svatbu své nejlepší kamarádky jsem se těšila.
Ne proto, že by to byla společenská událost, ale proto, že ona je pro mě důležitá. Dlouho jsem měla pocit, že jsme si blízké. Že patřím mezi lidi, kteří u ní stojí, když se něco děje. Nejen když je veselo.
Možná právě proto mě tolik překvapilo, že se mnou nikdy neotevřela téma svědkyně nebo družiček. Nečekala jsem to automaticky. Opravdu ne. Rozumím tomu, že svatba je její den a že si vybírá podle sebe. Ale když jsem postupně zjistila, kdo ty role má, něco se ve mně pohnulo.
Kolegyně z práce, o kterých mi dřív říkala:
„My si rozumíme hlavně pracovně, nic víc.“
A svědčí jí sestřenice, kterou prý několik let skoro neviděla. A já? Já jsem tam byla… někde kolem.
Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se. Ne výčitavě. Spíš zvědavě, možná i naivně.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně,“ usmála se.
„Jen… jak jsi vybírala družičky?“ zeptala jsem se opatrně. „Víš, myslela jsem, že si s těmi kolegyněmi vlastně ani nejsi tak blízká.“
Chvíli přemýšlela. „To ani nejsem,“ řekla. „Ale jsou zvyklé organizovat věci, jsou takové akční. Hodilo se mi to.“
„A tvoje sestřenice?“ zeptala jsem se tiše. „Vždyť jste se dlouho neviděly…“
„To je pravda,“ pokrčila rameny. „Ale je to rodina. A hodně to řešela teta. Nechtěla jsem to komplikovat.“
Přikývla jsem: „Aha.“ Neřekla jsem nic víc. Ale uvnitř se mi to spojilo. Nešlo o blízkost. Šlo o praktičnost. O klid. O to, aby bylo všechno co nejjednodušší.
Nabídla jsem pomoc. Chtěla jsem být užitečná. Navrhla jsem, že můžu vymyslet svatební hru nebo něco upéct na sweet bar. Peču ráda. Ne profesionálně, ale s radostí.
„Ne, ty si hlavně odpočiň,“ říkala pokaždé. „Užij si to. Chci, abys tam byla jako host.“
Vzala mě na rozlučku se svobodou. Smála jsem se, snažila se ten zvláštní pocit zahnat. Říkala jsem si, že si to jen beru moc osobně. Na svatbě jsme se pak fotily společně.
Družičky, nevěsta… a já.
Je to hezká fotka. Opravdu. Všechny se usmíváme. A všechny kromě mě mají květinový náramek na ruce. Jen já ne.
Ten detail je malý, ale mluví nahlas. Stojím mezi nimi a je vidět, že tam úplně nepatřím. Neříká to nikdo. Neřeší to nikdo. Ale já to vidím pokaždé, když se na tu fotku podívám.
Po svatbě
Sešly jsme se pár dní po svatbě. Nechtěla jsem to řešit přes zprávy.
„Jen jsem ti chtěla říct, že jsem se cítila trochu vyčleněná,“ řekla jsem klidně.
Podívala se na mě překvapeně. „To mě mrzí. Vážně jsem to tak nechtěla.“
„Já vím,“ usmála jsem se slabě. „Možná jsem jen měla jiná očekávání.“
Chvíli bylo ticho. „Asi jsme to každá viděla jinak,“ řekla nakonec.
„Asi ano,“ odpověděla jsem.
A v tu chvíli jsem pochopila, že to nemusí být ničí vina. Že někdy se vztahy prostě posunou. Tiše. Bez hádky. Bez jasného zlomu. Nezlobím se. Jen jsem si myslela, že v jejím životě stojím blíž, než jsem ve skutečnosti stála. A možná je v pořádku si to přiznat. Protože některá přátelství neskončí dramatem. Jen se ztiší. A za nějaký čas se mohou zase víc přiblížit.
