Článek
Jmenuju se Roman a nikdy jsem si nemyslel, že zrovna já budu ten „přehnaně starostlivý otec“. Ale pak mi moje dvacetiletá dcera Kačka jednoho večera oznámila, že si má s kým popovídat — a přivedla domů muže, který byl věkově blíž mně než jí.
A tehdy se mi v hrudi usadil strach, jaký jsem doteď nepoznal.
„Tati, tohle je Michal.“
Seděli jsme u stolu v kuchyni. Kačka se culila, oči jí svítily, celá zářila tou typickou zamilovaností, kterou jsem u ní poznal na první pohled.
A vedle ní seděl on.
Michal. Pětačtyřicet. Sebevědomý, dobře oblečený, kultivovaný.
Příliš klidný, příliš vyrovnaný — a hlavně příliš starý na to, aby chodil s mojí holkou.
„Rád vás poznávám,“ řekl a podal mi ruku. Pevný stisk. Takový, jakým člověk budí důvěru.
Ale mně se zvedl žaludek. Vždyť je skoro v mém věku. Měl by si najít věkově rovnou partnerku, ne mladou holku, co je v prváku na vysoké.
Kačka ho držela za paži. Jako by vůbec nevnímala, jak absurdně to působí. Jako by neviděla, že vedle ní sedí člověk, který by mohl být jejím otcem.
„Tati, já jsem konečně šťastná.“
Když odešel, zůstali jsme v kuchyni stát jen my dva.
„Kačko…“ začal jsem opatrně. „Tohle není dobrý nápad.“
Oči se jí naplnily slzami.
„Já věděla, že to budeš brát takhle. Ale on mě má doopravdy rád. Chová se ke mně líp než kluci v mém věku. Nepije, nelže, nezmizí mi na týden. Tati… konečně mám někoho spolehlivého.“
Spolehlivého. Tomu jsem se musel zasmát — hořce a nervózně.
„Nebo zkušeného,“ vyklouzlo mi. Okamžitě se zatvářila, jako bych ji praštil. „A co jako? To je špatně? Ty bys radši, aby mi někdo jiný, nějaký mladší, ublížil?“
A já nevěděl, co říct.
Moje obavy nejsou o něm. Jsou o ní.
Říká se, že rodiče mají respektovat volbu svých dětí. Že je mají „nechat žít“.
Ale jak se mám dívat na to, že moje dvacetiletá holka je s mužem, který má hypotéku, exmanželku a dvě děti na střední škole?
Jak se mám neptat:
Co když ji jen využívá?
Co když je pro něj jen mladé tělo, které polichotí jeho egu?
Co když za pár let zůstane sama, vyčerpaná a s dítětem?
A ano… mám strach i z toho posledního.
Co když budou mít děti?
On bude mít šedesát, když půjdou na základku. Jejich nevlastní sourozenci budou už zakládat rodiny.
A co ona? Bude v sobě nosit ten tlak, tu zodpovědnost, kterou ani nezná?
Když jsem si s Michalem sedl naproti
Na Kaččinu prosbu jsme si dali „chlapské pivo“. Nechtěl jsem to, ale byl jsem jí to dlužen.
„Mně na Kačce záleží,“ řekl mi Michal klidně. „Nehraju si s ní. Nechci ji změnit, nechci ji zničit. Je s ní svět jednodušší.“
„To je hezký,“ řekl jsem, až jsem slyšel vlastní ironii. „Ale máte rozdílné světy.“
Usmál se a ten úsměv mě podráždil víc, než jsem chtěl.
„Rozdílné světy mají i vrstevníci. Důležité je, že se máme rádi.“
Tak jednoduše to řekl. A já… já jsem mu vlastně neměl jak odporovat.
Jsem táta. A někdy to bolí.
Když jsem se večer díval na Kačku, jak si zpívá u vaření, uvědomil jsem si jednu věc:
Nejde o něj. Jde o to, že moje holka už není dítě.
A já bojuju ne s Michalem, ale s tím, že dospěla a že si vybírá sama. A že já už nejsem ten, kdo její svět drží pohromadě.
Nevím, jak to dopadne. Ale vím, co musím dělat.
Možná to nebude fungovat a možná jo.
Ale já musím udělat něco těžšího než cokoliv jiného:
Dovolím jí žít vlastní život. A budu tu, když bude potřebovat.
Přesně tak, jak to má být. I když mě to uvnitř rve na kusy.
