Článek
„Milovala jsem dva muže najednou. A poprvé v životě jsem se nebála říct pravdu.“
Když jsem poprvé slyšela pojem polyamorie, jen jsem protočila oči. „To je zase nějaká hloupost,“ říkala jsem si. Ale pak mi do života vstoupil Daniel — a já pochopila, jak málo toho o lásce vlastně vím.
Byla jsem zadaná. A přesto jsem se zamilovala.
Se svým partnerem Michalem jsem byla čtyři roky. Fungovali jsme. Ne dokonale, ale hezky. Sdíleli jsme domácnost, vařili si večeře, hádali se o nesmysly a zase se smáli. Jenže pak jsem potkala Daniela v práci.
Byl úplně jiný. Klidnější, otevřenější. Měl schopnost se na mě dívat způsobem, díky kterému jsem měla pocit, že mě vidí celou — i ty části, které jsem já sama schovávala.
Jedno odpoledne ke mně přišel se složkou dokumentů, položil je na stůl a řekl:
„Luci… já vím, že máš přítele. Ale já se do tebe prostě zamiloval.“
A mně se stáhl žaludek. Ne strachem. Tím, že jsem to cítila stejně.
„Jsi do něj zamilovaná?“
Když jsem to řekla Michalovi, čekala jsem křik, výčitky, rozchod. Místo toho se posadil, ruce si založil do klína a po dlouhé chvíli ticha se jen zeptal:
„Tak mi to řekni na rovinu. Jsi do něj zamilovaná?“
„Ano,“ šeptla jsem.
Očekávala jsem, že odejde. Ale on si povzdechl a dodal:
„Já tě nechci ztratit. Ale nechci, aby ses kvůli mně dusila. Můžeme… můžeme to nějak zkusit pochopit?“
A tak začala naše nejpodivnější, nejotevřenější a nejnáročnější životní etapa.
Život ve třech? Ne. Život se třemi vztahy.
Hodně lidí si myslí, že polyamorie znamená „všichni se všemi“. Tak to ale nebylo.
Daniel byl můj partner. Michal byl můj partner. Ale oni dva spolu nic neměli — kromě odvahy se mnou o tom mluvit.
Dlouhé večery jsme seděli v obýváku, každý na své straně gauče.
„Co když ti nebudu stačit?“ ptal se Michal.
„A co když já tebe jen využívám?“ ptal se Daniel.
„A co když je to celé chyba?“ ptala jsem se já.
A přesto jsme pokračovali. Protože jsme si všichni tři upřímně přáli být fér — a neztratit jeden druhého.
Nejtěžší část nebyla žárlivost. Byla to upřímnost.
Žárlivost přišla až jako druhá. To první bylo naučit se mluvit beze studu.
Když mi Michal řekl:
„Bolí mě, když tě vidím odcházet na rande s ním,“
neznamenalo to zákaz.
Když Daniel přiznal:
„Bojuju s tím, že nejsem jediný,“
neznamenalo to ultimátum.
A když jsem já řekla:
„Někdy mám strach, že jednoho z vás ztratím,“
neznamenalo to konec.
Bylo to o tom sedět u jednoho stolu a říkat pravdu, i když vás pálila v krku jako horká voda.
A jak to dopadlo?
Po roce se naše cesty rozdělily. Ne dramaticky. Ne kvůli žárlivosti. Spíš proto, že každý z nás potřeboval v životě něco jiného.
Ale odešla jsem s vědomím, které mi změnilo život:
láska není soutěž, není vlastnictví a není to číslo.
Když je člověk upřímný k sobě i druhým, může být lásky víc — a nemusí to být špatně.
Daniel je dnes můj blízký přítel.
S Michalem si občas napíšeme.
A já? Vím, že dokážu milovat víc, než jsem si kdy myslela — a že můžu být milovaná bez podmínek.
A to je možná ten největší dar.
