Článek
Říct, že lidé médiím nevěří, dnes nepůsobí nijak objevně. Spíš naopak. Stalo se to běžnou součástí veřejné debaty. Média prý straší, manipulují, zjednodušují a honí kliky. A často na tom něco je. Stačí se podívat na titulky – čím ostřejší, tím úspěšnější. Jenže tady příběh nekončí.
Navzdory nedůvěře média sledujeme. Pravidelně. Někdy až nutkavě. Otevřeme zprávy ráno, v poledne i večer. A i když nás rozčilují, vracíme se. Kritizujeme je, ale zároveň od nich očekáváme, že nám vysvětlí svět. Ten rozpor je klíčový.
Z pohledu médií jde o boj o pozornost. Ekonomika pozornosti nahradila trpělivost. Článek musí zaujmout během vteřin, jinak zapadne. Strach, konflikt a emoce fungují lépe než klid a kontext. Ne proto, že by novináři byli cyničtí. Ale proto, že systém odměňuje právě tento typ obsahu.
Algoritmy nemají hodnoty. Mají data. A data říkají, že negativní emoce prodávají.
Z pohledu čtenáře to ale vytváří pocit permanentní krize. Svět se jeví jako chaotický, nebezpečný a neustále na hraně. Dlouhodobě to vede k únavě a nedůvěře. Když je všechno problém, přestáváme věřit, že někdo popisuje realitu férově. A tak hledáme alternativy. „Nezávislé zdroje“, influencery, komentátory. Často ale jen měníme jedno zjednodušení za jiné. Místo informací dostáváme potvrzení vlastního názoru. Ne proto, že bychom byli hloupí, ale proto, že jistota je příjemnější než pochybnost.
Novináři se mezitím ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny. Vědí, že důvěra se buduje pomalu a ztrácí rychle. Zároveň ale čelí tlaku na výkon, rychlost a čísla. Kontext se špatně prosazuje v prostředí, které přeje zkratce. A vysvětlování prohrává s emocí. Výsledkem je bludný kruh. Média přitvrzují, lidé nevěří. Lidé nevěří, média ztrácí autoritu. A čím menší autorita, tím větší snaha zaujmout za každou cenu.
Přesto bez médií neumíme žít. Potřebujeme je. Jako orientační body v chaotickém světě. Jako zdroj informací, i když k nim máme výhrady. A možná právě proto je tak snadné na ně nadávat – protože od nich pořád něco očekáváme.
Otázka tedy není, proč médiím nevěříme. Otázka je, jestli jsme ochotni změnit nejen je, ale i sebe. Způsob, jakým čteme. Jak rychle soudíme. A jak moc jsme ochotni přijmout, že svět není jednoduchý příběh s jasným viníkem.
Možná média nepotřebují být méně kritizována. Možná potřebují být čtena pozorněji. A my s nimi.
