Hubnutí je dřina. A udržet si váhu? Ještě větší.

Osobní zkušenost s kilojouly, jojo efektem i návraty na start ukazuje, že bez změny návyků to prostě nejde.

Jsou lidé, kteří mohou sníst pomyslného slona a ručička na váze se ani nehne. Před dvaceti lety jsem mezi ně taky patřila. Jen jsem se usmívala nad lidmi, které trápily kila. Jenže čas běží, metabolismus se zpomaluje a tělo začne počítat každé přebytečné sousto. A kdo myslí, že se mu to nestane, tak se hluboce mýlí.

Nejdůležitější je totiž neztloustnout. A hlavně, když to přijde, nemávnout rukou nad prvním kilem navíc, protože se pak spustí lavina těch další. Neříkejte si, už mám na to věk, nebo no tak trochu přiberu, to snad nevadí. Vadí a když se o svá kila nezačnete starat od samého začátku, pak nastane to pravé nadouvací peklo.

Rychlé diety: sladký začátek, hořký konec

Vyzkoušela jsem jich hodně. Zaručené diety. Zázračné návody. Krátkodobé hladovky. A ten pocit, když váha rychle padá dolů? Euforie. Skoro opojení. Jenže pak přijde návrat do reality. Kila se vrátí. A často přivedou kamarády.

Tomuto jevu se říká jojo efekt a my při těle, dobře víme co znamená. Upozorňuje na něj mimo jiné i známý obezitolog MUDr. Martin Matoulek z III. interní kliniky VFN v Praze. Dlouhodobě zdůrazňuje, že drastické diety vedou ke zpomalení metabolismu a tělo si pak každou další kalorii ukládá „na horší časy“.

Podobně mluví i nutriční specialistka Margit Slimáková, která upozorňuje, že rychlé hubnutí je téměř vždy vykoupeno následným nárůstem hmotnosti, pokud nedojde k trvalé změně návyků.A to je přesně ono – trvalá změna.

Teď budu hodně osobní. První krok je přiznat si, že za přibírání nemůže vzduch. Ani hormony (většinou). Ani věk. Ale naše stravovací návyky. V krámku často slýchám: „Já snad tloustnu jen ze vzduchu.“ „Vždyť skoro nic nejím.“ Jenže realita je jiná.

Když si člověk poctivě zapíše jídlo do kalorických tabulek, zjistí věci, které bolí. Třeba že má mít denní příjem kolem 5 000 kilojoulů – a jedna milovaná klobáska má 2 000. Dvě klobásky a jedno pivo (cca 800 kJ) – a denní limit je pryč. A chleba ještě nebyl.

A smažák? Přes 8 000 kilojoulů. Po takovém obědě by člověk teoreticky neměl jíst skoro celý další den.

Podle doporučení Světové zdravotnické organizace World Health Organization je zásadní nejen množství kalorií, ale i kvalita potravin a jejich pravidelnost během dne. Energetická rovnováha je jednoduchá rovnice – ale její dodržování je psychologicky nesmírně těžké.

Ovšem mám i dobrou zprávu, tohle řízení kilojoulů je fajn v tom, že když náhodou zhřešíte - třeba s mou oblíbenou klobáskou, tak si večer dáte salát a je to srovnané. Jenže to má jeden háček, nesmíte se na to vykašlat. A ta sebekázeň, je na tom to nejtěžší.

Nestačí jen dodržet kilojouly. Důležité je i kdy jíme.

Večer, když je klid? Když si sedneme? Když máme pocit, že „už si to zasloužíme“? Kdepak, najednou do sebe dostaneme polovinu denního příjmu během hodiny.

Výživový specialista Petr Havlíček často upozorňuje, že večerní přejídání souvisí spíš s emocemi než s hladem. Únava, stres, odměna. Ne skutečná potřeba těla.

Ideální je po 20. hodině už nejíst. Ne proto, že by tělo magicky ukládalo tuk přesně ve 20:01. Ale proto, že pozdní večerní jídlo bývá zbytečné a nadbytečné.

Další nepříjemná pravda: bez pohybu to nepůjde. Nemusíte běhat. Nemusíte do fitka. Nemusíte kupovat permanentku, která vás pak bude strašit v peněžence. Stačí obyčejná chůze. Pět kilometrů denně. Svižně.

Podle studií publikovaných například v časopise Mayo Clinic je pravidelná svižná chůze jedním z nejefektivnějších a zároveň nejšetrnějších způsobů, jak podpořit spalování tuků a udržet hmotnost dlouhodobě.

U tloušťky nejde o to, že by vám vadilo, že vám opadává krása. Ta vadne i hubeňourům a vaše kouzlo je už dávno někde jinde. Blbé je, že vás začnou bolet kolena i záda, že se valíte s funěním za kamarády. I to by se dalo vydržet, ale nejhorší je to, se zvednout ze dřepu a podobných poloh a to úplně nejhorší a to mi vadilo úplně nejvíc (a to je hodně intimní), že máte problém se vyčůrat v lese. A pak jsou tady taky takové vtipné příhody, že se zaseknete v příkopě, kamarád hubeňour se vás snaží vytáhnout, no a vy a váš 15 kilový batoh ho stáhnete do příkopu sebou. Já to přikládala svému věku, ale po snížení váhy o deset kilo, jsem zjistila, že o věk opravdu nejde. Najednou šlo všechno.

Jedna věc nám doma pomohla zásadně: šli jsme do toho s manželem spolu.

Během tří měsíců jsme každý shodili deset kilo. Nebyla to náhoda. Byla to disciplína. Společné vaření. Společné procházky. Společná kontrola.

Psychologové dlouhodobě potvrzují, že partnerská podpora výrazně zvyšuje šanci na úspěch při změně životního stylu. Když v tom člověk není sám, méně podléhá výmluvám.

Jenže já jsem teď na cestě zpátky a to není dobře a už má dvě kila nahoře. Tak se teď snažím obrátit krok. Je to zase o něco těžší a kdo to zvládá, je prostě borec, jak jsem psala nahoře.