Keltská sůl místo Vincentky, prostě jen moře, slunce, vítr a lidská ruka

Sůl hodně povýšila. Maruška z pohádky Sůl nad zlato by dnes jen nevěřícně koukala, kolik solí existuje. Už dávno to není jen obyčejná bílá krabička na stole. Prodává se sůl himalájská, havajská, pyramidová, černá, uzená, solné květy, solné perly – a mezi nimi i sůl keltská. Každá má svůj původ, strukturu, chuť i příběh. A právě keltská sůl patří k těm, které si lidé nevybírají jen jazykem, ale i hlavou a pocitem.

Někteří lidé dnes hledají přirozenější způsob, jak tělu dodat minerály, a proto sahají právě po keltské soli místo klasických minerálních vod, jako je Vincentka. Keltská sůl je nerafinovaná mořská sůl získávaná tradičním způsobem odpařováním mořské vody, díky čemuž si zachovává přirozené minerály a stopové prvky, například hořčík, vápník, draslík a sodík, v podobě blízké lidskému tělu. Oproti silně mineralizovaným vodám neobsahuje oxid uhličitý, nemá výraznou chuť ani aroma a člověk si sám určuje množství, které přijme – často stačí malá špetka do sklenice vody. Mnoho lidí ji pije ráno po probuzení, aby doplnili minerály po noci, podpořili hydrataci a celkovou rovnováhu organismu. Mají díky ní lepší trávení a cítí menší únavu. Nejde o lék a nevyhovuje každému, ale pro ty, kdo dávají přednost jemné, každodenní podpoře bez zbytečné zátěže, je keltská sůl přirozenou alternativou.

Keltská sůl se získává velmi šetrným a pomalým způsobem v pobřežních solných polích, nejčastěji v oblasti Bretaně. Mořská voda se nejprve přivádí do mělkých jílových bazénků, kde se pomocí slunce a větru postupně odpařuje – bez zahřívání a bez chemických zásahů. Voda putuje soustavou kanálků a pánví několik týdnů až měsíců, nejčastěji zhruba čtyři až šest týdnů, podle počasí. Minerály se postupně koncentrují a v posledních bazéncích se začne sůl přirozeně usazovat. Ta se pak ručně sbírá dřevěnými nástroji. Díky jílovému podloží získává sůl svou typickou šedou barvu a zůstává přirozeně vlhká, živá a bohatá na minerály. Nic se neurychluje, nevaří ani nečistí – čeká se, až moře samo udělá svou práci.

Tento způsob získávání soli nevymyslel jeden konkrétní člověk. Vznikl postupně díky Keltům, kteří žili v oblasti dnešní Bretaně už několik století před naším letopočtem. Právě oni si všimli, že mořská voda ponechaná v mělkých jílových lagunách se přirozeně odpařuje a zanechává po sobě sůl bohatou na minerály. Metoda se po generace předávala dál a její podstata zůstala stejná dodnes – žádná technika, žádná chemie, jen moře, slunce, vítr a lidská ruka.

Keltská sůl se naštěstí nesbírá z otevřeného oceánu. Mořská voda se do solných polí přivádí přes dlouhou soustavu kanálů a bazénků, kde funguje přirozená filtrace. Větší nečistoty zůstanou hned na začátku, lehké částice se usadí cestou na dně a voda, která se dostane do posledních pánví, je klidná a čistá. Samotná sůl se navíc ručně vybírá, takže sběrač přesně vidí, co bere. Šedá barva soli není špína, ale jíl a minerály z podloží – to, co jí dává charakter.

Z Bretaně se tento způsob získávání soli rozšířil hlavně díky Římanům, kteří byli mistry obchodu i logistiky. Sůl byla strategická surovina – pro konzervaci potravin, vojsko i běžný život – a právě římské solné cesty dostaly bretaňskou sůl hluboko do vnitrozemí Evropy. Po pádu římské říše pak tradici převzaly středověké kláštery a obchodní stezky.

V českých zemích keltská sůl dlouho známá nebyla. Neměli jsme přístup k moři a po staletí tu dominovala kamenná sůl z alpských oblastí, která byla skladná a dostupná po souši. Důraz se kladl hlavně na konzervaci potravin, nikoli na minerální pestrost. Keltská sůl se tak do širšího povědomí dostala až v posledních desetiletích, spolu s návratem k přirozeným surovinám a zájmu o jejich původ.

Keltská sůl má jemnější, kulatější chuť než běžná rafinovaná sůl. Navíc voní po bylinkách. Skvěle se hodí do polévek, omáček, zeleniny, luštěnin, brambor, vajec nebo do chleba. Výborná je i do studené kuchyně, jen je dobré ji lehce rozemnout mezi prsty. Méně praktická je tam, kde je potřeba přesné dávkování nebo suchá struktura, například v cukrářství nebo v mlýnku.

Keltskou sůl si koupíte buď vlhkou nebo suchou. Ta vlhká má svou původní podobu. Nechává se přirozeně vlhká, takže si uchovává více minerálů a jemnější chuť. Suchá varianta vzniká jejím dosušením, je praktičtější na dávkování, ale o něco méně „živá“. Vlhká sůl je dražší a to hlavně proto, že je hůř skladovatelná a každá sklizeň je trochu jiná – podobně jako ročníky vína.

Některým lidem může vyhovovat jiný typ soli i z hlediska hospodaření těla s vodou a s problémy s napucháním. Nerafinovaná sůl obsahuje kromě sodíku i další minerály, které mohou hrát roli v rovnováze tekutin. Je ale důležité dodat, že otoky mají mnoho příčin a keltská sůl může hodně pomoci, ale není to lék.

Ve světě gastronomie je keltská sůl dobře známá. Špičkoví kuchaři, například Alain Ducasse, dávají přednost nerafinovaným mořským solím, protože nepřebíjejí chuť surovin. U umělců a lidí s vědomým životním stylem se keltská sůl objevuje spíš nenápadně – jako tichý standard

V Bretani se keltská sůl nepoužívala jen v kuchyni. Dávali ji do misek k oknům, aby pohlcovala vlhkost a „špatnou energii“, rybáři ji nosili v kapsách jako ochranu na moři a podle její chuti se prý dalo poznat, že se blíží bouře. Používala se jako závaží při kvašení, byla prý výborná k čištění litiny.

Autorka Alena Klímková je majitelkou malé firmy s kořením, bylinkami a čaji, která se snaží spolu se svým manželem vrátit koření a bylinkám důležitost, kterou si zaslouží.