Článek
Bourbonský pepř je totiž naprostý originál. I když dnes nabízíme osmadvacet různých druhů pepřů, zůstává pro nás jedničkou. Je jiný – jeho chuť je výrazná, dlouhá a nezaměnitelná. Přesto nám trvalo roky, než si našel cestu do české kuchyně, alespoň u zákazníků, kteří k nám chodí. Podobně je to i s dalšími originály, které si necháváme podle našich receptur míchat jako například náš Kicker čaj, bylinkový čaj Večerní harmonie, Bylinády nebo kořenící směsi Linie či Rajčinky s bazalkou.
Naučená opatrnost místo vrozené uzavřenosti
Český konzervatismus se dá potvrdit i historicky. Ne jako vrozená vlastnost, ale jako dlouhodobě naučená opatrnost. V českých zemích změny po staletí přicházely shora a málokdy znamenaly zlepšení. Nové pořádky často přinášely povinnosti, zákazy a nutnost přizpůsobit se bez jistoty výsledku. Opatrnost se tak stala rozumnou strategií přežití.
Po Bílé hoře se víra, jazyk i zvyky stáhly do soukromí. Za Rakouska-Uherska se vyplácelo držet osvědčeného. Krátké nadechnutí první republiky vystřídaly zkušenosti protektorátu a komunismu, které několik generací naučily, že vyčnívat se nevyplácí a experiment může být riziko.
Proč se to nejvíc ukazuje na jídle
Možná i proto se tahle vlastnost tak dobře zrcadlí právě v kuchyni. Jídlo bylo místem jistoty a kontinuity. Chuť měla být známá, opakovatelná a bezpečná. Změny se nepřijímaly rychle, ale po částech.
Český konzervatismus tak není odmítáním nového. Je spíš potřebou času a důvěry. Novinky u nás málokdy uspějí hned, ale když se osvědčí, zůstávají. Možná proto trvalo sedm let, než si Bourbonský pepř našel své místo. Ne proto, že je opravdu jiný, ale proto, že česká důvěra se buduje pomalu – a pak drží.
Kdy jsme naopak překvapivě rychlí
Přesto existují oblasti, kde jsou Češi překvapivě otevření a rychlí. Rozdíl není v povaze, ale v kontextu. Novinky přijímáme snadno tehdy, když jsou praktické, srozumitelné a nepůsobí jako riziko.
Typickým příkladem jsou technologie. Internetové bankovnictví, bezkontaktní platby nebo online služby se u nás rychle zabydlely, protože okamžitě zjednodušovaly každodenní život. Nevyžadovaly změnu identity ani názorů – jen nabízely pohodlnější cestu k cíli.
Podobně dobře přijímáme i to, co si můžeme přizpůsobit po svém. Češi rádi improvizují, hledají zkratky a vlastní řešení. Rozhodující není samotná novost, ale míra nejistoty, kterou s sebou změna přináší.
Reklama: nedůvěra, ale citlivost
Ovlivňuje nás reklama víc než jiné národy? Paradoxně ano i ne. K okázalé reklamě jsme dlouhodobě nedůvěřiví. Velká slova, přehnané emoce a sliby „nejlepšího řešení“ v nás spíš vyvolávají podezření než chuť nakupovat.
Zároveň jsme ale velmi citliví na nenápadné formy přesvědčování. Doporučení, osobní zkušenost a opakování mají větší váhu než jakákoli kampaň. To, co „už někdo vyzkoušel“ a co se objevuje dlouhodobě, působí důvěryhodněji než hlasitá sdělení. Nejsme národ, který by šel za emocí. Spíš čekáme, díváme se kolem sebe a teprve potom se rozhodneme.
Co z toho plyne pro nové nápady
Prosazování nového v českém prostředí není otázkou originality, ale trpělivosti. Nevyplácí se tlak ani velká gesta. Novinky se u nás neprosazují výkřikem, ale postupným zabydlováním.
Pomáhá zasadit nový produkt do známého kontextu, ukázat jedno konkrétní použití a dát zákazníkovi pocit bezpečí. Stejná věta, stejný příběh, stejná nabídka – klidně roky. Nejde o nedostatek kreativity, ale o budování důvěry. Jakmile se z novinky stane něco pojmenovaného a opakovatelného, přestává být cizí.
Nadšení běží, realita jde pěšky
Právě tahle pomalost je pro mě osobně často nejtěžší část celé práce. Jsem akční typ a mám tendenci věřit, že když je něco opravdu dobré a smysluplné, musí se to prosadit samo a rychle. Vždycky mám pocit, že tentokrát už to přece všichni uvidí hned. A i když už jsem v pokročilejším věku, nápady se mi pořád hrnou a hrnou – stejně jako mému manželovi. Ten jim ale na rozdíl ode mě dokáže dát střízlivější rámec a připomínat mi, že nadšení je skvělé, ale tempo si stejně určuje prostředí. Realita mě tak znovu a znovu vrací na zem: věci, které mi připadají výjimečné, si u nás hledají cestu pomalu a trpělivě.
Vraťme se k Bourbonskému pepři
Bourbonský pepř je naprosto originální. Jeho aroma je klasicky pepřové, ale zároveň dřevité, pryskyřičné a zemitě hluboké. Objevují se v něm jemné tóny citrusů, ovoce a květin. Chuť je čerstvá a dlouhotrvající, nástup pálivosti není prudký, ale pronikavý a dlouho doznívá.
Používá se k červenému masu, drůbeži i zvěřině, hodí se do těstovin, sýrových pomazánek, paštik a ke kozím či ovčím sýrům. Zajímavě funguje i v nakládané zelenině, paštikách nebo sušeném mase. Netradiční, ale překvapivě dobré je jeho použití v dezertech s ovocem nebo čokoládou.
Roste výhradně divoce v malgašské džungli na Madagaskaru. Zralé plody se sbírají ručně pouze jednou ročně a zpracování je mimořádně náročné. Na jeden kilogram sušeného pepře je potřeba zhruba deset kilogramů čerstvých zrnek. I proto patří Bourbonský pepř k nejvzácnějším na světě.
Možná i proto mu trvalo tak dlouho, než si u nás našel své místo. A možná právě proto dnes víme, že když se v české kuchyni něco opravdu zabydlí, bývá to na dlouho.
Autorka Alena Klímková je majitelkou malé firmy s kořením, bylinkami a čaji, která se snaží spolu se svým manželem vrátit koření a bylinkám důležitost, kterou si zaslouží.
