Článek
Tedy upřímně, spíš domek, ale první, který mu říkal „pane domácí“. Přitom Jaroslav Hašek nepocházel z žádných chudých poměrů. Otcova část rodiny, do které se v roce 1883 v Praze narodil, pocházela se selského z jihočeských Mydlovar, po mamince byl pro změnu spřízněn s baštýřským rodem Jarošů ze Sudoměře.
Malý Jaroslav poměrně brzy přišel o otce, cholerického učitele matematiky se zálibou v alkoholu, a maminka Kateřina zbyla na tři děti sama. Navíc Jaroušek nebyl nijak pevného zdraví, proto vždy nějaký čas trávil na venkově u dědečka, kde si krátil čas četbou mj. v té době moderních mayovek a verneovek.
Díky nim získal nejen skvělou slovní zásobu, ale i ponětí o stavbě věty, což se poměrně brzy objevilo v jeho vlastním psaném projevu. Navíc se u něj už od začátku projevovala pořádná dávka ironie a sarkasmu. Ostatně, hned jeho prvním dílem vydaným s kamarádem a spolužákem z obchodní akademie Ladislavem Hájkem byla parodie na milostnou lyriku pojmenovaná Májové výkřiky.
Typické zátiší na kuchyňském stole - pivní půllitry a samovar
Než se ovšem propsal až k jedné z nejvydávanějších českých knih na světě, muselo uběhnout poměrně dost času. Po škole se chvíli živil coby úředník banky Slávie, ovšem dlouho mu to nevydrželo. S bratrem Bohuslavem se rád vydával na pěší toulky Slovenskem, Haličí a Maďarskem, odkud posílal do Prahy vtipné povídky do Národních listů, které mu sice vydělávaly, ovšem nijak závratné sumy.
Když si tehdy začal namlouvat o čtyři roky mladší Jarmilu Mayerovou z Královských Vinohrad, nebyla s tím její rodina nijak svolná. Jarmila si ale nakonec prosadila svou a s Jaroslavem byli oddáni v roce 1910. Manželství to bylo bouřlivé, ovšem dva roky po svatbě se z něj narodil Haškův jediný syn Richard. Tím byl svazek naplněný a manželé se po zásahu Jarmiliny rodiny rozešli, ovšem nikoliv úředně.
Lipnický poesiomat funguje na ruční pohon a prozradí nejednu zajímavost o městečku i samotném Haškovi
O dva roky později, když Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku, byl Hašek vytržen ze svého bohémského života s přáteli a narukoval k 91. pluku do Českých Budějovic. Řada pitoreskních příhod i karikatury spolubojovníků a zejména velitelů, které se později objeví v jeho Osudech dobrého vojáka Švejka, má kořeny právě v zážitcích z výcviku, cesty na frontu a bojových situacích. O svém nástupu do armády nikomu neřekl, takže v Praze byl dlouho považovaný za nezvěstného.
Už v září 1915 padl na dnešní Ukrajině do ruského zajetí, později se přidal k nově ustaveným Československým legiím, aby v roce 1918 pro změnu přešel do Rudé armády. Od bývalého anarchisty to byl celkem zajímavý ideologický posun, když se dal do služeb bolševikům, ale u Haška nikdy neměla ideologie dlouhého trvání. Co bylo ovšem zajímavé, že v Rusku prý téměř nepil.
Haškova lipnická společnost
V roce 1920 se dostal do ruského Irkutsku na Sibiři, nedaleko Bajkalského jezera, kde psal pro místní bolševický tisk. Díky tomu se seznámil i s dělnicí v tiskárně. O jedenáct let mladší Alexandra Grigorjevna Lvovová, zvaná Šura, nejprve pečovala o soudruha postiženého tyfem, aby se za něj zanedlouho provdala. Když se Hašek vylízal z nejhoršího, rozhodl se, že bylo dost dobrodružství a je čas vrátit se do Prahy.
Stěhoval se ještě v prosinci téhož roku s úkolem, aby založil v Československu komunistickou stranu. To se mu sice nepodařilo, Klement Gottwald byl rychlejší. Naopak se Hašek začal svým způsobem vracet ke svému anarchistickému naturelu, což jeho ženu značně překvapilo. Ještě víc ji šokovalo, že jejich sňatek je vlastně neplatný, protože pořád úředně existovalo manželství s Jaroslavou, a hlavně, že její muž má téměř desetiletého syna.
Sám Hašek si s tím moc hlavu nelámal, naopak využil Šuřiny neznalosti češtiny a všude ji představoval jako ruskou kněžnu, kterou osobně zachránil před revolucí. Navázal na své psaní povídek do novin, ovšem téměř všechno stihl utratit za bohatýrské pitky s kumpány.
Vrcholem se stal jeho tajný únik z manželského života č. 2, který podnikl s malířem Jiřím Panuškou v srpnu 1921 vlakem do Světlé nad Sázavou. Odtud se oba vydali pěšky až do Lipnice, kde Hašek zakotvil v hostinci na náměstí U české koruny.
Odtud se vydával na zříceninu místního hradu, kde se ve fortně zavíral, aby měl klid na psaní svého opus magnum. Občas jej vyrušili návštěvníci, které provázel hradem za barvitého výkladu, který spíš než ze skutečné historie vycházel z Haškovy neutuchající fantazie. Ostatně sám na to vzpomíná ve své povídce Průvodčí cizinců ze sbírky Mírová konference a jiné humoresky (1922).
Když začaly Osudy dobrého vojáka Švejka vycházet na pokračování, ukázalo se, že Hašek trefil životní výhru. Všichni už měli dost hrdinských a tragických válečných románů, spis, který si ze všeho a ze všech utahoval, se setkal s nadšením, zvlášť, když se trefoval do bývalého Rakouska-Uherska. Kromě Československa se záhy dostal na pulty i ve Spojených státech amerických a později také v Německu a dalších zemích.
V momentě, kdy se mohl cítit na vrcholu, ale zradilo Haška zdraví. Nejprve mu vypověděla ruka, takže si najal Klimenta Štěpánka, syna obecního policajta, kterému své dílo diktoval. Později - ve slabé chvíli - nechal odeslat telegram do Prahy, čímž se prozradilo místo jeho přechodného pobytu. Do Lipnice za ním přijela Šura a Haškovi nezbývalo, než se odstěhovat z hostince a zařídit si vlastní domácnost, kde ho žena opět ošetřovala.
Hašek se svými lipnickými kumpány
Vybral si patrový domek na přístupové cestě k hradu, k němuž přiléhala i malá zahrádka. Ovšem netěšil se z něj moc dlouho. Jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval, než na začátku ledna 1923 vydechl naposledy. Nebylo mu ještě ani 40 let a ve „svém“ bydlel jen necelý rok.
Kromě muzea, ve které se později změnil Haškův domek, ho na Lipnici připomíná i dvojice jeho soch, do roku 1989 poněkud ideologicky zabarvený festival Haškova Lipnice, ale také hrob ve tvaru knihy, který najdete v horní části místního hřbitova.
Vše, co obsahovala jeho pozůstalost, si můžete poslechnout na vlastní uši, pokud vystoupáte ještě kousek nad lipnický hřbitov, kde se u zbytků Bílé věže vyjímá lipnický poesiomat. Stačí chvíli točit klikou, aby se z něj začal linout hlas, který kromě výčtu zařízení domácnosti připomene i příhodu s Bílou paní na Lipnici, zmíní se o místní slavné kamenické tradici a zazpívá vám Haškovu nejoblíbenější písničku.
Po Haškově smrti se Šura sice měla stát univerzální dědičkou, ovšem závěť napadl jménem první Jaroslavovy manželky a jeho syna právní zástupce. Nakonec se obě strany domluvily, že každá získá část z autorských práv, což je finančně slušně zajistilo.
Šura zůstala na Lipnici, kde našla i dobrou přítelkyni v další Rusce. Tou byla Uška, neboli Anna Sergejevna Ponomarevová, manželka legionáře a lesníka z nedalekého Kochánova. Vypadalo to i na nové rodinné štěstí, když se seznámila s mladším mužem, medikem Zaplatilem. Bohužel se manželství ukázalo jako nestabilní, když se u Šury začala projevovat psychická nemoc. Po válce dožívala opuštěná a zemřela v 60. letech.
Ani Haškova první žena Jarmila, která sama psala humoristické povídky, se nedožila vysokého věku, zemřela v pouhých 44 letech. Jejich syn Richard se stal architektem, ale ze svých setkání se slavným otcem si mnoho nepamatoval, bylo mu pouhých 11 let, když Haška na Lipnici zradilo srdce.
Haškův hrob s výhledem na hrad Lipnice
Na lipnický odkaz navázal až vnuk Jaroslava Haška Richard, který se už před lety odhodlal koupit bývalou Českou korunu na zdejším náměstí. Z vlhké ruiny vybudoval znovu hostinec, který s rodinou provozuje.
Pro další informace:
